Cestování Pafka Mlynář | 2010_Bosna.Una.Chorvatsko.Velebit

2010_Bosna.Una.Chorvatsko.Velebit...

Jak bylo na Uně a Velebitu

(Velebit pokrývají listy 1:25000: 418-2-4, 418-4-2, 419-1-3, 419-3-1, 419-3-3, 419-3-4, 469-1-2, 469-2-1, 469-2-2, 469-2-4, 470-1-3)

1. den, pátek 28.05.2010

V 15:30 odjíždíme busem jadranexpres z odpočívadla Jihlava Pávov do Karlovace.

2. den, sobota 29.05.2010

1:45 výsadek na sjezdu do města. Jdem kousek na centrum, odbočujem vlevo a padáme na posečenou louku za barákama. Je vlhko, dusno ale jasno. Budíček v 5. Pochod do centra. Otvírají pekárny. Jsou co 300m a krásně voní. Doptáváme se na kolodvor. Jsme tam v 6 a peláším ještě na nedalekou tržnici ke Kauflandu. Je zde bankomat ErsteBank a vydává mi 1000kun. Celkem teda máme 1200, ale hned jsme o 124 lehčí za lístek Karlovac - Ličko Petrovo Selo. V 6:40 odjezd. Řidič doplňuje cedulku cíle o Bihač. No to je klika! - v jízdním řádu to nebylo. Obírá nás o 20kun za rance a vystupujem až v Bihači, kde chce dalších 40 (doplatek za 15km) ale spokojuje se se 30. Má to vše do kapsy mafián. Hranice HR - BiH záležitost na 10min. Bihač 9:00. Měníme v kase 10e za 18,70KM (žeby kundomarka?). Zajímavé je že zde kromě této místní měny běžně používají i drobné eurony v kurzu 1:2. Ceny v obchodech jak v Čechách (v HR dráž asi o 40%). Na nové pěší zóně supermárket se spoustovou lákadel (bosenská káva, sušené hovězí, 10druhů pršutu) a mají tu pivovar Preminger (vyráběno českou technologií - stojí na etiketách). Na břehu čisté Uny mnoho krásných náleven. V lux. hotelu u mostu si dáváme bosenskou kávu podávanou z džezvy za 1,50km. No celkově je tu o mnoho lepší atmosféra než v r.2003 nedlouho po válce. V 11:00 stopujem směr Gorjevac, Dubovsko (hlavní tah na Sarajevo). Bere nás vysmátej důchodce s manželkou. Za sociku dělal v železárnách a měli družbu s Třincem. Byly to pro něj nejlepší léta - každej večer v Třinci mejdan a tanec. Jedem s nimi na kopec a vysazují nás na odbočce lesní cesty směr Štrbački Buk - Lohovo. Je to 12 km lesem přes hřeben a z kopce do údolí. U lomu blbě odbočujem. Naštěstí nás vrací místní bikeři. No protáhli jsme si to na 16km. Odpočíváme na výhledu do údolí Uny. Stála tu vesnice, kterou v roce 1992 vymordovaly srbsko černohorští agresoři (jak stojí na památníku nad vodopádem) a baráky vypálili, rozstříleli. Zahynuli téměř všichni - kolem 200 obyvatel. No neveselé a nepochopitelné věci. Konečně jsme nad vodopádem. Jsou tu nové přístřešky pro piknikáře a tytam jsou pásky "pozor míne" které nás děsily při minulé návštěvě. Koupem se, jdem fotit vodopád, vaříme si kafe, pak spadne pár kapek a hrozí bouřka. Přicházej nějaký vodáci a vida - jsou to čehúni. Přijeli na pálavkách a raftech z Kulen-Vakuf. Asi 15 km oleje a max.WW1. Dnes jedou domů. Piknikující motorkáři taky konečně mizí a my po nich zabíráme altánky a ohniště. Jsme tu sami. Víno, ohník, bílý chléb, hučící vodopád, sýry. Co víc si můžem přát.

3. den, neděle 30.05.2010

Válíme se na sluníčku a v 9 jdem nahoru k altánkům u pomníku. Čekáme že mezi 10-11 přijede Una rafting sport Bijeli (www.una-rafting.ba), jak je domluveno a sveze nás dolů do Ripače. Cena 45e/os i s piknikem po raftu není málo, ale je to jediná možnost, když sem nechcem jet se svou lodí nebo s cestovkou na tejden. Příjížděj hned po 10 a jsou tu jen pro nás. Další klienty na dnes nemaj. No to je teda luxus - raft pro 8 a v něm my a dva gajdové na kormidlech. Lezem do neoprénů a hurá k vodě. Hoděj raft z vodopádu ale ten co ho má dole chytat se pro velkou vodu nedokáže udržet na balvanu vprostřed pod vodopádem neb ten je celej pod vodou. Nakonec měněj stanoviště a vše se daří. Bijeli říká že v létě si tam můžou skočit i klienti (15 m kolmý skok do vejvařiště), že to není nebezpečné. Teď je však půlmetr nadstav, tak hážou pouze raft. Měli bychom nastupovat až pod 4m stupněm ale nakonec nás berou a jedem přitisklý ke dnu raftu. Pak jsou jen stupně max. 2m a to už můžem pádlovat a hrát si na raftaře. Bijeli nás fotí ze břehu, pak berem foťák a odjíždíme. Z minule mám zafixováno, že peřeje jsou pouze 1 km. Je to ale asi 7 km tekoucí vody, pak oleje a tři dvoumetrový slapy. Kluci se menujou Skeri a Senad. Živěj se jen tímhle. V zimě nic. Zastavujem u jejich kámošů rybářů na Premingery a pícháme nekonečným olejem do Ripač. Unu lemuje strategická úzkokolejná trať - původní přímé spojení Záhřebu s mořem. Je udržovaná (čerstvě natřené mosty) ale nepoužívaná. Prý pro to, že kamionová loby ovládá dopravu dřeva z hor a nechce dráhu používat. Byla by to skvělá atrakce i pro turisty ale trať patřící Bosně 7x překračuje hranici BiH - HR. Asi není politická vůle to tu oživit. V 13:30 jsme v Ripači na základně. Dostáváme kořalku, bosenskou specialitu lonac (kotel masa se zeleninou) a zákusek - balkánskou specialitu tufahija (rozpečené jabko s ořechama ve smetaně), kafe a pivo. Vše výborné. Platíme 90e a vezou nás do Bihače na bus. Do Lička to jede v 16:40 za 16marek neb 62kun (cena za 15km jízdy!). Tak to je skoro jak taxíkem, jdem stopovat. Berou nás dvě ženský ze Záhřebu. Byly taky na raftu ale dole pod Bihačem. Sešlo se prý 38 lidí a bylo to fajn. Když zjistěj že jedem do Otočac a Krasna, koukaj do mapy a nakonec se rozhodujou, že nás tam hoděj a na Záhřeb pofrčej po dálnici. Zajížďka 60km přes hory! Jedem přes Vrchovinu. Náhorní pláně v 1000m, krása. Busem neb jiným stopem bychom to asi dnes nezvládli, provoz minimální. Míjíme poutače na vrilo Gacke (řeka vzniká mohutnou vyvěračkou v ploché krajině) a taky jedem kolem minového pole a jsme v Otočaci (maj tu na náměstí podrobnou mapu minových polí). Srdečně děkujem našim dopravcům a zjišťujem bus do Krasna. Jede ráno v 7:30. Kupujem vino a syr, jdem na kafe a pak k řece Gacko. Samozřejmě tou nejdelší cestou, kerou nás blbě poslal šéf z bistra. Cestou vyhlížíme něco na spaní ale nic moc, budem spát v altánu v parku. Je dusno, teplo, popíjíme u řeky a pozorujem na obloze bouři kerá se na nás chystá. Pak mizíme do parku. Dobrou noc.

4. den, pondělí 31.05.2010

Celou noc lilo. Jdem na bus. Znovu zírám na tabuli a zjišťuju, že sem včera čučel na příjezdy. Ujelo nám to v 5:00, další jede ve 14. Tak zase na stop. Docházíme za odbočku do Krasna a po nějaké době nás bere chlap na odb. Kutarevo. Sedýlko v kopcích, do Krasna ještě 10km, zamračeno, žádný provoz. Blíží se mraky, mlha, bouře, začíná lejt a v ten okamžik nás nabírá kluk. Pouští nám chorvatské národní chorály, jmenuje se to klapa. Výsadek za návsí u bufetu, přebíháme ke krámu, kde je krytá veranda neb začíná peklo. Průtrž mračen, bouře, krupobití. Když to trochu povoluje přebíháme do bistra na čaj ale ouha, nejde proud, nic se nevaří. Tak alespoň kořalku na zahřátí. Už v Krasnu trčíme 3 hodiny a furt čína. Uvažujem že přespíme v lesácké ubytovně, jak nám doporučovala řidička ze stopu a do hor vyrazíme zítra. Přijíždí kolona kamionů se štěrkem, řidiči jdou na kolu. Spolusedící domorodec když zjistí, že chcem na Zavižan utrousí "ty tam jedou". Nevěřícně se jich ptám esli opravdu a zda nás vemou. Žádný problém. Chci eště koupit sejra z místní sýrárny ale ta je 2km na začátku vsi a furt leje. To nedoběhnu, ujeli by nám. Domorodec utrousí "tak já tě tam hodim". Skáčem do R5. Kupuju sejry - zase komplikace - nejde proud do váhy a sháněj se baterky do náhradní. Z bufáče už volaj že musej jet. Nakonec vše stíháme, kupuju ještě v bufáči pivo Velebit (bude výborné k sýrům Velebit) platím i s rakijema 24kun. Snažím se nacpat aspoň 10kun chlapíkovi za odvoz ale nechce ani slyšet a rychle lezem do kabin a frčíme vzhůru. Kolona skutečně vyjíždí na velkou plochu pod chatou Zavižan. Asi jako by nás někdo vyvez z Pece na Sněžku. Od hlavní na první parkoviště (kde se vybírá vstup) je 10km nová asfaltka, dál šotolina dalších 10 pod Zavižan do 1600m.n.m.. Ušetřili nám z Krasna 3h výstup. Docházíme k chatě a potom scházíme na lesní cestu k Botanickému vrtu a dále asi 1km, kde začíná Premužičova staza. Úžasné dílo, které nás bude provázet 50km do Baške Oštarije. Počasí strašné - mlha, vítr, mrholení přechází v krupobití, bouře. Pelášíme co to dá k Rossiho skloništi. Dvě a půl hod stíháme za 1:40. Chajda ohřátá, někdo tu o víkendu topil. Ráj na zemi zatímco venku krupobití plynule přešlo ve sněhovou vánici. Vaříme čaje, pijem pivo, jíme sýry, padáme na pryčny a spíme do sedmi. Když vylezem je venku zima, vichr ale jasno! Poprvé vidíme moře. Kocháme se, fotíme, dělám dříví a pak zalézáme a cpem se dobrotama. Chajda má obrovskou palandu, nádrž na dešťovku, kerá je teď plná čerstvé vody, kamínka, nějaké zásoby jídla. Dokonce i flašku kořalky, na které je napsáno "použít jen v největším nebezpečí" a to my jsme.

5. den, úterý 01.06.2010

Vstáváme v 7. Venku mrzlo, sníh a kroupy neroztály. Ale je jasno a krásné výhledy. Jdem do sedla Alan, má to být 3h. Cestou lezem na Carevinu. Stezka se vine mezi závrty a bílými skalami. V jámách leží sníh. Před Alanem se otepluje, sníh z cesty mizí, však jsme sestoupili 400 výšk. metrů. Chatu nenavštěvujeme, je tam vstup do NP 40kun. Po jídle pokračujem na Baške Oštarije. Je to odtud psaný 12h. Chcem spát v polovině v Radlovaci. Cesta je nádherná po poloninách s neustálými výhledy na moře. Potkáváme pramen Korita s odb. na Mliniště (10min), kde je voda a skloniště. My však pokračujem další hodinu za sedýlko a sestupujem 20min do Radlovac. Je to krkolomný sešup džunglí a sutí. Dole ohrady, pasoucí se koně a ovce a pozamykaný salaše se studnami. Jediné co je přístupné je kaplička z r.1996. Nabíráme vodu z nejhezčí studny a táboříme u stolečku s lavicemi nedaleko kapličky. Je to tu pěkné ale pusté, zarostlé. Asi jsme měli sestoupit do skloniště v Mliništi. Spíme v kapličce chráněni tak proti všemu zlému.

6. den, středa 02.06.2010

Lezem z Radlovače zpět na Premužičku. Traverzujem do Štirovače - další zarostlé a rozpadlé pastevecké osady v údolí s možností táboření, obrovskou cisternou na dešťovku a snad i studnou. Pak dlouho traverzy lesama bez výhledů, a když konečně vycházíme na planiny s výhledy, začíná pršet. V sedle Ravni Dabar potkáváme chorvatského turistu. Spal v Mliništi a jde na skloniště Prpa. Je 12:30, vaříme si kafe, chvíli neprší. Dole pod námi (20min.cesty) je v krásné skalní kulise sklonitě Ravni Dabar, my však traverzujem dál lesem na Baške Oštarije. Zas mrholí, pak začíná lejt, voda nám cáká z kecek. Přitom okolo nádhera, pláně, skalní hřebeny. Ve 14:30 jsme na v motelu Velebno. Dáváme si hajducké ražniči s hranolema, čaj, pivo, 0,5l vína do džbánku. Mejem se na hajzlikách a vegetíme tu 3 hodiny. Útrata 180kun, no darda. Nocleh by tu stál 50e pro oba. Mám nápad jít taky spát na Prpu. Mělo by to být 20min za kopcem. Jdem tam 50min. Není to však skloniště zdarma ale planinarsky dom s chatkama v mokrém lese. Nocleh ve spacáku 100kun. Mrholí, potácíme se zpět k hlavní silnici a stelem si pod krytým vjezdem do garáže u prázdného penzionu. Prostě bezdomovci.

7. den, čtvrtek 03.06.2010

Vlhké studené ráno. Jen čaj a vzhůru po sjezdovce směr Šugarská Duliba. Má to být pouze 14 km ale těžký terén na 7 hodin. A je to tak. Za hřebenem poslední louky a mizíme ve světě obrovských závrtů pokrytých bukovými pralesy, kerým tu říkají "duliba". Kopírujem Ramino koryto - jakési vyschlé řečiště - údolí v horách rozbrázděné závrty a lemované bílými stěnami. Furt nahoru a dolu pralesem, traverzy závrtů, padlé kmeny, vosmekaný šutry a suť, zarostlá stezka. Jsme jak rousňáci a nesmírně unavení sotva pletem nohama. Sápem se do stráně, sedlo pod Krugem a konečně otevřenější krajina, výhledy na moře a po pastvinách docházíme ve 13:15 k obrovské obytné buňce - skloništi Šugarská Duliba. Okolní kulisy jsou jak z Vinetouva. Buňka komfortně vybavená, palandy s molitany, kamínka, pila, sekera ale zdá se, že tu není voda. Šmejdím po okolí, jsou tu propasti se sněhem ale voda nikde. Lezu na plochou střechu a nabírám talířem dešťovku. Dělám dříví, topíme, vaříme. Přichází parta speleologů, táboří nedaleko ve stanech na místě původní osady a je tam studna. Stačilo od propasti ujít jen dalších 150m. Kluci nám radí, že nejlepší a vlastně jediný značený sestup k moři je vrátit se zpět na poslední rozcestí a šmiknout to na Lukovo - 4 hod sestup. Na Stap, prý nejhezčí sklonitě, nedojdem, natož do Paklenice. Trochu se vyčasilo, Jíťa se opaluje. K večeru přicházej další poutníci - kluk a holkou ze Zagrebu. Lezem ještě na skály nedaleko, krásný pohledy na moře. Jdem brzo spát.

8. den, pátek 04.06.2010

Válíme se trochu dýl, naši spolunocležníci už razej dál. Pomalu sestupujem k moři. Stezka dobrá, po necelých dvou hodinách narážíme na odbočku na Miljkaviča peč - 20min. Vede tam od moře stezka od Premužiče. Jdu se na peč podívat. Stezka krásná jako u Zavižanu. Náspy vinoucí se podle skal ale místy totálně zarostlé. Nikdo tu nechodí. Končím u jeskyně. Je to obrovský převis a v něm zbytky pasteveckého obydlí. Premužička vede dál (kdoví kam až?) - je to druhá varianta cesty na Baške Oštarije ale s větším převýšením - musí se taky překonat hřeben a zmizet v pralese - včera jsme to rozcestí ve světě závrtů potkali. Vracím se, sestupujem po Premužičce až do pusté osady Lukovo Šugarje a stále níže až k moři do Lukova. Teplotní rozdíl oproti horám je velký, tady je asi 22 st.. Koupem se v moři. Nic tu není akorát skály, malilinká zátoka s bet. molem, ve stráních domky pro rekreanty, žádnej krám. Jdem na stopa do Stareho Gradu. Daří se nám a v pět sme tam. Kupujem pivo, víno, sejry, chleba a jdem se válet k nedaleké ruině strážní věže na pláži. Je to tu pěkné - konečně rekreace. Zítra máme volný den u moře. Ale půjdu se podívat do Paklenice - brzo ráno, snad nebude nikdo v kase. Spíme pod širákem, útočej komáři.

9. den, sobota 05.06.2010

Před šestou vyrážím do Paklenice. Jíťa se bude opalovat pač už tam byla. Do deseti sem zpátky. Na kase nikdo není - provoz 7 - 20. Za kasou pěkný zrekonstr. mlýnek a ještě asi 1 km asfalt na parkoviště, kde nocují v autech horolezci. Někerý taky přijížděj teď ráno, aby neplatili vstup. Pak konečně turistický chodník stoupající kaňonem podle říčky. Na louce na prvním rozcestí odbočuju přes hřeben doprava, abych sešel Malou Paklenicí do Seline. Je to psaný na 5hod. Na planinách jsou bývalé usedlosti a v jedné má děda včely. Radí jít do Seline kolem Aniča Kuku - je to o hodně kratší a pohodlnější. Já ale chci vidět i Malou Paklenici, tak peláším po pláních a borovými háji a konečně sestupuju na dno kaňonu. Chlemtám vodu z potoka – ta pak dále mizí a jde se suchým korytem po balvanech. Nahoru dolů, místy jsou i lana v bludišti obrovských balvanů. Je to krásné ale nekonečné vzhledem k tomu že jsem si myslel, že v 10 budu zpět. Bolí mě makovice ze skákání z balvanu na balvan. V 10 teprv vylejzám u vstupu - kasy do MP a peláším po silničce na hlavní. Je tu sepermárket. Kupuju piva, koláče a uháním na pláž. Strašná dálka ve strašnym vedru. Po jedenácté jsem tam. Za celou dobu v kaňonu sem nepotkal člověky akorát u vstupu dva hady. V soutěsce nic - je tam chládek, stín, asi jediný místo kde bych přežil při letní rekreaci. Byla by to romantika na celý den ale ne při úprku jak jsem to pojal já. Koupem se, pijem pivo, ve tři dem na autobus do Zadaru. Ujel nám ale za 30min jede další. V Zadaru jdem do pěkného hist. centra a potom večer do Konzumu naproti kolodvoru. Poslední nákupy ale i tak nám zbylo 200kun. Pak sedíme pod stromy před busákem, pijem víno - příprava na teleportaci. SMS v pátek oznámila, že pojedem ve 23:50. Teď to posouvá o 30min, skutečnost je že jedem až v jednu.

10. den, neděle 06.06.2010

Bus se sere někde před Záhřebem - povolený kola v dvojnápravě - hodina na vichru. Ráno na hranici s HU problém s kotoučky tachografu - pokuta - sekera další hodinu. Při rychlosti 50km/h se kocháme krásami maďarského venkova - celej den v prdeli. Jadrancourák nás konečně vykopává v Pávově v 15:30. Měli jsme tu být dopoledne. Už nikdy jadrancourák! Auto je na svém místě, je krásně, koupem se v pávovském rybníku a pelášíme dom.

... stránky o cestování ...