... stránky o cestování ...

Letadlem do Biškeku a Oše. Potom do Kašgaru a k jezeru Karakol pod sedmitisícovku Muztagh Ata. Zpět do Oše. Na kole: Uzgen, Džalalabad, Kazarman, Song Kol, Kočkor, Issyk Kol, slané jezero u Kyzyl-Too, Balykči, Biškek

Foto je ZDE

10.6.08 úterý

 V 5 odpo se loučíme s Lindou a Terkou. Přes Prahu do trochu vázne, máme dálniční známku pro urychlení ale před Plzní čekáme půl hod  - převrátil se tam kamion. Asi v 11 večer konečně táboříme u písáku v Německu. Ještě se koupem, Pája si dává pivo a zalejzáme do stanu. V noci leje, bouře, blesky.

 

11.6.08 středa

V 5 ráno balíme mokrej stan a pelášíme po dálnici na mnichovské letiště. Sme tam před 8, letí nám to v 10:20. Vykládám Jíťu a du podle návodu z netu zaparkovat auto do nejbližší vesnice. Popis mě vede na Erding (což je však blbost - teď uz to vim - musí se sjet na 1. možné odbočce doprava). Jedu na Erding a hodinu se vracim, kličkuju až sem konecně ve správný vsi. Sandstrasse kde by se mělo parkovat se mi vůbec nelíbí - stál bych na trávě a v křižovatce tak zajíždím kousek dál a parkuju v bezpečí park. zony před nějakýma skladama. Eště si fotim auto pro případ že bych ho už nikdy naviděl a běžím zpátky 5 km po cyklostezce na letiště. Sem u letiště hned ale letištní areál - podjezdy a kruháče to trvá takže když dobíhám k Jítě máme to 1:30 do odletu. Odbavujemn kola. Z variant 30 - 90 e za ks vyhrává střed 60 e za kus. Pak se flákáme v bezcelní zoně, nemáme hodinky a najednou čumim že nám to za 16 min letí! Stres, úprk, chaos, zjebáni letuškou Turkish Airs. Jsme předostně prostrčeni všemi razítky do busu a do letadla. Sem mamlas ale to už lepší nebude. Hlavně že nám to neuletělo. Nepřehledný obrovský mnichovský letiště nemá nikde hodiny. V letadle je výborné jídlo. Páč letíme s muslimama je libové hovězí. V Istanbulu sem už úplně na sračky - furt usínám ale musim s Jíťou do města. Měníme tedy 20 e a jedem metrem na Aksaray za 1,40 lir. Kupujem kilo jahod za liru a pak dem eště na plov a ayran. Jíťa to zazdí melounem od skvělýho prodavače přímo z korby náklaďáku a jedem zpátky. Do Biškeku v pohodě. Zase dobrý jidlo. Akorat máme strach ze nám nepreložili kola ale zřízenec na odbavení se dušuje že je viděl nakládat. Nezbývá než věřit.

 

12.6.08 čtvrtek

V B. jsme ve 4:30. Kola dorazily, odbaveni v pohodě (vychutnaj si nás až cestou zpět). Dem do 1. patra a poleháváme v ranním hicu. I v 6 je tady asi 28 st.. Měl by se objevit agent z cestovky Tian Sian s letenkami do Oše. Mezitim měním 50 d za somy. Letět to má v 9:20 a v 8:30 se objevuje kluk a říká že nás hledal dole - to že je 1.patro. Nese letenky - fakt solidní  - vše klape a za dohodnutou cenu 122 eur. Dávám mu 125  a ještě mi vraci 4 usd. Jdem do přízemí na vnitrolety se odbavit. A hned problém - bedny s kolama. Stojíme stranou  - zřízenci už sou nervozní a my taky. Zavazadla už maj být na palubě. Naštěstí přibíhá akční holka, ptá se co a jak, háže bedny s kolama na váhu, vychrlí 920 som což je asi 240 Kč/ks. Zaplať pánbůh - holka na přepážce co si nás hodila stranou by jistě vymyslela aspoň 50 eur za jedno. Takže konečně dem do letadla - je to asi 30 let starý tu134 - nejmenčí tryskáč na dopravu lidí - vevnitř to vypadá jak v dálk. buse  - ale letí to. Asi za 40 min sme v Oši. Po silnici by to trvalo den. Letiště v Oši je opravdu jak třeba ve Vrchlabí akorát s betonovou plochou aby tryskáče měli kde sedět. Lítaj odtud letadla i dál do Číny. Odbaveni sme hned a už se s námi zdraví Tynštyk od Aigerim - jsme prostě nepřehlédnutelní. Zavazadla přijížděj na korbě náklaďáku a bedny s kolama cpem do kufru auta bráchy od Tynštyka. Je to nějaký Daewo a daří se nám je tam vecpat a zajistit provázkama. Jedem daleko do města. Zde opouštíme asfalt a jedem asi 10 km na periferii. Je to taková vesnice – zděný domky se stinnými dvory. Tady bydlí: Aigerim studentka, Tynštyk profesor chemie na ošské univ., jejich mamka – učitelka a táta kerej dělá někde v kolbence. Na dvorku je též ohniště na vaření ve wok pánvích neb často nejde proud (nět světa). Přes cestu maj ogorod - vše z vlastních zdrojů, vlastní pec na chleba (tandyr), asi 8 dobytků v horách nad Ošem aby bylo maso na zimu. Hajzl – díra v boudě na dvorku, myjou se v kanálku kerej je přiveden ze zavlažovacího kanálu. Když se chtěj vykoupat celí jde se k tomu kanálu (asi 500 m nad domem). Je to supr strouha s živou čistou vodou a proudem kerej by tě odnes. Tak takhle žije inteligence v Oši. Jinak hostitelé sou supr - připravena hostina na kobercích. Vše z vlastních zdrojů - varenie, maliny, merunky, chleba, přepouštěné máslo, čaj, kobližky, trešně  - blahobyt. Rychle přebalujem věci a Tynštykův brácha nás veze do centra na bejvalej abusák kde shání odvoz do Sary Taš. Nejdřív narazí na volhu kerá ale asi bude přecpaná a chtěj za osobu 500s. Pak se daří sehnat UAZ (medicinskaja) kerej veze rodinku někam za ST a maj místo. Bude to za 400 s na os. Dáváme si ještě konvici čaje v bufetu za 3 som a asi v 14:30 vyrážíme . Asfalt se mění v gruntovku hned za Ošem a takhle to jde celých 200 km do ST. Skoro celá silnice je v remontu, všude prach a šutry, drncá to strašně. Sem ospalej tak ani nejsem schopnej se kochat průsmyky keré přejíždíme (asi 3 – z toho jeden 3600m). Furt usínám. K tomu si ještě chce povídat holka co s námi jede a to anglicky – vysilující dřina. Její brácha je programátor samouk a veze si z Oše starší pc. Cestou asi 5 přestávek u vody na chlazení motoru. Je pekelnej hic a motor uaziku se chladí belikama vody. Okýnka nelze kvůli prachu otvírat. Jedna zastávka na jídlo a v 9 večer sme za průsmykem v ST. Řidič nám hned vyjednává nocleh v domku. Je to za 150 s/os i s večeřej (chleb, vývar, varenie, máslo) a ranním čajem.

 

13.6.08 pátek

Ráno vylejzáme v půl 7 a po 7 stojíme na silnici. 80 km strašné gruntovky do výšky 3600 na hranice – průsmyk Irkeštam. Je fryšno – sme přes 3000 m, jasno. Pláň je lemována zasněženými vrcholky – někerej z nich je 7000 ovka Pik Lenina. Asi po půl hod nám staví kamaz a jedem na čáru. Jede prázdnej a tak to i přes strašlivý povrch cesty docela švihá a bere to různejma zkratkama po širých pláních aby se vyhnul nejdrncavějším úsekům cesty. Cestou potkáváme mnoho přetížených kamazů v protisměru a nebo obrovské čínské kamiony. Obzvlášť impozantní náklady jsou žoky s textilem trčící z korb do všech stran. Není divu že taky potkáváme jeden takový převrácený a rozsypaným nákladem. Na čáře sme asi v 10:30 a přes několik kontrolních punktů a po dvou přesedáních (kamion nás vysadil na kyrg. straně – překladišti kamiónů) se probojováváme až na samotnou čínskou hranici. Byly nám hned na 1. čínském stanovišti prošacovány rance a zabaveny výtisky z netu – deníky českých cestovatelů a oficiální stránky mzv Kyrg. Ty pak byly znovu lustrovány na samotné hranici a musel jsem jednomu pohůnkovi co uměl rusky vysvětlovat co se tam píše. Můj výklad byl úspěšný a lejstra vrácena. To teda nevim co by říkali na kopie ruských voj. map Kašgaru a okolí. Ty ale přehlídli. Tak sme asi ve dvanáct v Číně což je klika potože od 12-14 je zavříno. Nasedáme do čínskýho spacího busu co tu náhodou stojí. Vyměnil sem 50 d za juany a cesta 220 km do Kašgaru bude 60 juanů/os (á 2,50 kč). Je to spací bus co vyjel ve čt z Oše. Cesta s ním by však celá stála 50 d/os. Bus se ale nehejbe – ztrácíme trpělivost a dem stopovat. Staví nám čínskej kamion a veze nás až do vsi Topa. Je to na křižovatce kde se připojuje silnice od 2. hran. přechodu Kyrg/Čína od sedla Torugart. Do Kaše eště 40 km. Jíme tady 1. čínský jídlo – lagmaně ve vývaru a s masem (neboli nudle) a poprvé tyčkama – učíme se rychle. Otravuje vekslák a nabízí tágo do Kaše za 130 juanů. Ale dojíždí náš spací bus a za 40 za oba nás bere na předměstí Kaše kde vyjednává tágo pro všechny co jedou do centra a to zdarma (platí to on). Pak ještě v centru tápem a berem taxi k hotelu Seman. Bulik nás samozřejmě vyhazuje u jinýho – Quinbach hotel ale maj tu pokoj s klimačkou a příslušenstvím za 220 juanů (2 noci pro dva). Nikam se nám v šíleným skleníkovým dusnu nechce tak to berem. Na pokoji v koupelně běhaj šváby ale jinak to je v poho. Je tu taky termoska se kterou pak běháme dolu pro vodu než ji poslední den rozbiju (tlačil sem dovnitř špunt a praskla). Je to tu pěkné čisté stinné prostředí – hotel je velký areál (údajně bývalá britská ambasáda ) a obsahuje i velmi luxusní část. Sprchujem se a vyrážíme do ulic. Kašgar  je zážitek. V postranních uličkách to žije - vše se děje na ulici – pečení chlebů, spravování bot, různá další řemesla. Kupujem meruňky, chleba. Jíťu si dává kus melouna za juan a vedle stojícímu fotogenickému ujgurskému dědovi taky kupujem páč evidentně by si dal ale nemá za co. Všude se něco peče, smaží. Tady je odd. vařených skopových hlav, tady vajce natvrdo, vedle hromady loje a kostí na obírání, tu zas haldy plovu a prodavači limonád a sladký kyselý smetany se sirupem a ledem. No prostě oči přecházej. Tak si ještě kupuju dvě čínský piva 660 ml á 3 juany. Spát dem asi o půlnoci.

 

14.6.08 sobota

Válíme se do 8:30. Snídáme meruňky a čaj. Stavujem se v info kanclu a posíláme email domů a do Oše (cena 6 y za 15 min). Potom na ulici před hotelem měním 100 d za 680 ju a vyrážíme zas do starého města – rozkládá se za hlavní třídou v podstatě naproti našemu hotelu a je to vlastně obrovský trh, řemeslná dílna, čajovna a stravovna v jednom. A žije to tu. Obrovské moderní bulváry zejou proti tomu prázdnotou – jako všechny uměle vytvořený megalomanský města (např. v Rusku). Potácíme se uličkami, obdivujem pytle sušených ještěrek a hadů, koření, barviva ,dílny železářů, truhlářů, klempířů, řemenářů, provazníků, nožířů a sekerkářů, motykářů, opravny kol, řeznictví pod širým nebem apod. V tom se motaj, motodrožky, cyklodrožky, skútry, kola, vozejky tažený oslama nebo lidma. Všude ujgurští stařící s typickými čepičkami a haldy dětí co se chtěj fotit a volaj na cizince hallo yellow. Dáváme si plněný taštičky přímo z pece (byly v tom flaksy a cibule), kuřecí minišpízy (zas jen flaksy a nasekaný pařáty i s kostima). K obědu pak pečený ryby (asi kapr – halda kostí ale dobrý) a čaj se staříky - když ho chcem platit je to grátis. Ve dvě v žlutym kouřmu a dusnu se dopotácíme zpět na pokoj a v objetí klimačky a sprchy do sebe lejem čaj. Pak se vydáváme dle plánku k asi 2 km vzdálenému hotelu Seman. Zde si necháváme ukázat dormitor s mytím a hajzlem na chodbě. Stojí 20 juanů na os.. Zítra se sem v rámci úspor odstěhujem na jednu noc. Pak dem na abusák přes obrovský nám. se sochou Maocetunga (údajně největší v Číně). Zjišťujem bus po Karakoram Highway k jezeru Karakol. Je to 200 km a stojí to 36 y/os. Jede to v 8 nebo v 10 – podle toho jakej čas máte na hodinkách. Platěj tu dva - ujgurský a o dvě hod posunutý dopředu oficiální všečínský. Takže pěknej bordel. Taky se stavujem v čínským supermárketu. Je tu ještě levnějc než na ulici a hlavně u všeho ceny. U každýho regálu stojí jedna prodavačka abys náhodou něco neukrad a sou tak blbý že nákup rozinek a datlí na váhu zaměstná hned tři a trvá to 10 minut. Je tu spousta potravin kerý vůbec netušíme k čemu jsou. Bomba sou např. jednotlivě vakuově balený slepičí pařáty, nebo podobně balená černý vajce natvrdo nebo křepelčí na hniličku a placatý kachny. Kupujem si čínský víno na pokoj (20y) a jedno to černý vajce za 2 y. večer se vracíme skrz starý město a přes náměstí s obří TV - (upoutávky na olympiádu). Náměstí je načinčaný, lemovaný krásně nasvícenými muslimskými stavbami (IDAQH MOSQUE). Celej den sme se ptali různejch lidí (info v hotelích, pár lidí na ulici co znali anglicky) jak dojet busem na nedělní zvířecí márket. Dostali sme spoustu různých čísel busů a doporučení ať tam jedem tágem.

 

15.6.08 neděle

Vstáváme brzy. Skáčem do busu č.9 – samozřejmě končí kdesi na periferii místo na bazaru. Na pokyn řidiče skáčem do jinýho (č.20) co tam má jet ale neplánovaně s ním navštěvujem pamětihodnost za městem ABAKH HOJA MOSQUE kde však v neděli v osm ráno je mrtvo. Tak konečně berem tágo a za 11 y sme na animal marketu. Takže sme celkem utratili 15 y. Tágem od hotelu by to prý stálo 10. To sme zas ušetřili. Na zvířecím trhu se to teprv rozjíždí. Kromě nás tu šmejdí taky nažehlení túristé s luxusních hotelů. Některé cestovatelky s rouškou přes ksicht aby něco nechytli, všichni však vyzbrojeni foťáky aby si urvali kus ujgurska domů. No my sme taky jedni z nich. Co si o nás musí myslet domorodci. Areál je obrovský a teprve se zalidňuje (no spíš zazvířecuje). Všude sou taky občerstvovny kolem kerejch visej stažený ovce a vše se to klohní v gigantických kotlích aby se účastníci mohli posilnit hutným vývarem s haldou kostí a flaks. Tak taky usedáme  a když se dožadujem čaje dostáváme misky s tím vývarem. Je to dobrý no ale čaj to není..... . l čajovny se taky teprv rozjížděj. Venku před areálem je taky menší trh a hlavně oddělení kovářů  kerý tady kovaj osli a koně. To je veliká atrakce. Osel je upnut popruhy a lany do dřevěné konstrukce aby se nemohl ani hnout a nastává podkovářský koncert. Moc zajimavý. Taky u strouhy přímo na ulici mezi dobytkem působí holič kerej když vidí mou zarostlou tlamu naznačuje že by mě oholil. To se mi hodí protože to mám v plánu. Tak usedám a profík mě skvěle oholí (10 juanů) za cvakání fotoaparátů vyžranejch turistů co šmejděj okolo. Pak dem na čaj. Usedají s námi na postel na koberec i holandští turisté. Jsou již druhý měsíc na hedvábné stezce – turistický skupinový zájezd od syrského Damašku až po Peking. Spaní v hotelech o vše postaráno. To musí být drahá turistika ….  . Loučíme se - du platit tu konev čaje a  je to gratis?! Trh se zaplňuje – dokonce přiváděj velblouda s velblouďátkem. Krav, oslů ale zejména ovcí a koz je zde nepočítaně. Ovce přivázaný hlavama k sobě jsou ještě laděny pro úspěšný prodej. To se skládá z toho že jim sou donekonečna esteticky zastřihovány chlupiska na zadcích až do úplné dokonalosti – obrovskýho chuchvalce – jinak sou ostríhány nakráto. No už toho máme dost – pojedem zpátky. Vlastně jsem už takovej trh viděl v Rumunsku kus za Satu Mare. Bylo to velice podobné, trochu menší a hlavně uprostřed Evropy. Skáčem do busu č.17 a kupodivu to jede do centra ale míjí to obří nedělní trh za řekou. Tak tam docházíme pěšky. Je to tu jako ve starém městě ale 100x větší. Kupujem ujgurský noše což je docel bžunda páč se u toho smlouvá a nože předváděny jak holí chlupy na rukách (no moje žluťáky nechtěli brát – akorát mi hrnuli špínu z předloktí). Naštěstí už máme zkušenost ze st. města kde nám stařík včera nutil kudly a to až za 25y i s futrem. Takže hravě srážíme původní ceny okolo 70 y na 30. Na zvířecím trhu nám jeden chasník taky nabízel nože a měl k tomu fotoalbum z výroby. Rukojetě – odlitky z mosazi dělaj do hliněnejch forem v zemi  a želízka brousej z listovejch per apod. Vše ze starejch autosoučástí. Kupujem tedy nože domů a ještě malý jako suvenýry pro Tynštyka a jeho bráchu. Holkám kupujem krásný mosazný nahrubo odlitý rolničky na krk. Je tu taky spousta šarlatánů s hadama, ropuchama, leguánama. Ale největší zážitek je chlapík kerej má plnou plechovou bednu živej škorpionů délky 5 cm a vedle lavor s nějakou kyselinou či co kam ty potvory háže. Z toho výluhu pak klohní nějakou léčivou tinkturu – má to v lékovkách jako byl u nás pendapon. Tak to je teda síla. Dáváme si na trhu konev čaje. Čajař je velkoobchodník s žhavou vodou – vaří ji ve vysokejch vočuzejch válcích – vypadá to jak parní stroje neb laboratoř alchymisty. Okolní trhovci neb prodejci čaje si sem choděj do termosů pro vroucí vodu. Čaj stál půl y. Plni dojmů se potácíme do Quinbachu. Berem z recepce rance a vlečem se do Semanu. Zde jdem do Johnys kafe na pivo (5y) a pak u konkurence kupujem dvě chlazený po 3y na pokoj. A v jiný info kanceláři (myslím že Abduls neb Ali  kafe) kupujem pohledy a dáváme Abdulovi peníze na známky + 2 y diško. V pondělí nám to pošle (což opravdu udělal). Pak jíme melouna a pivo na pokoji, perem věci a  ovlažujem sebe a válíme se. Bez klimačky je hic.

 

16.6.08. pondělí

Opouštíme hotel v 6:30. V 7:30 sme na busáku. Jeden bus jede za 5 min a další v 8. Kupujem ještě meruňky a běžím na kraj starého města pro chleby přímo z pece. Tady na bulvárech je mrtvo. Asi v 8:15 vyrážíme malym novym poloprázdným busem. Společnost máme kluka z Francie co studuje v Šanghaji a teď má prázdniny. Na zastávce na předměstí se bus zcela zaplňuje. Jedem pak zemědělskou krajinou – rovina, kanály, rýžová pole. Asi po 100 km se začnou rýsovat kopce a vjíždíme do pustých hor – je to jak obrovská štěrkovna – údolí se zařezává, okolo ledovcová řeka, na vrcholcích sníh. Je zataženo, poprchává – nic moc na horský tůry. Pak je kontrolní punkt kde tvrdnem 30 min. Kontrola dokladů jak na hranicích. Potom serpentiny do výšky přes 3000 m a náhorní pláně. Míjíme nějaký jezero ale ještě stoupáme asi 30 km a konečně jezero Karakol. Bus staví asi  500 před načinčanou čínskou bránou  - oficiálním vstupem k jezeru (prý 15 y/os). Zmocňují se nás místňáci z jurt co se živěj turistama a chtěj nás nahnat do „non turistic jurts“ ubytovat, čaje popít - zkrátka oškubat. Stěží unikáme, jsou moc dotěrní. Říkáme že máme stan – tak si ho postavte tady (ať vás máme pěkně pod kontrolou a můžem z vás tahat prachy). Projížďky na motorkách či koních, či vembloudech ble, ble, ble. Jíťa se chce svízt na koni. Kluci chtěj za 1hod 50y – srážíme na 20. Ale když zjišťujem že by nás s koněma vedli jak ovce vymluvíme se na jítiny bolavý záda a prcháme. Abychom se jich zbavili stojí nás to 10y. Rychle pryč do hor. Obcházíme jezero zprava. Silnice za oficiální vstupní branou jezero asi 500 m těsně kopíruje. Pak nastupujem na louky  - rovina za jezerem, všude spousta jaků a ovcí, občas velbloud, občas otrapové na motorkách co nabízej svezení. Přeskakujem a brodíme četné přítoky, jíme u jezera a pak stoupáme do sedla místo abychom ho obešli zprva přes vesnici Karakol (kde by nás ovšem zas otravovali s nabídkama na cokoliv . . .). Za sedlem klesáme do údolí a míříme pouštní krajinou směrem k poslední pastevecké osadě pod Muztagh Ata. Společnost nám dělá jen pískot obrovských světle hnědých svišťů. Pak konečně narážíme na potůček – je dost pozdě, počasí se umoudřilo ale hodně fouká. Stoupáme ještě kus proti proudu až narazíme na kamenné ohrady se zavlažovanou travičkou a stavíme stan v závětří před kamennou boudou. Vše je opuštěno ale stejně ještě přijíždí ze shora  z osady otrapa na motorce ať dem spát tam (za prachy). Dej nám pokoj máme stan. Tak spíme ve cca 3850 na dostřel pod 7000 ovkou Muztagh Ata.

 

17.6.08 úterý

Ráno zamračeno, chladno. Ale Jíťa postupně vymodlí lepčí počasí. Po pár výšk. metrech dorážíme do kamenné pastevecké osady a vnucujem se do domku se slun. kolektorem na čaj. Je tu babka, děda, sličná dcerka, kamínka, koberce, útulno. Lejem do sebe čaj a dostáváme i chléb a máslo. Vyjednáváme si čaj i na cestu a necháváme zde spacáky a stan abychom nalehko vylezli co nejvýše k MA a snad i ledovci pod ním. Dáváme jim 2y - víc drobných nemáme.  Babka bere přeslici a přede vlnu, děda si leh a oddychuje. Jdeme pohodlně po trávě proti potůčkům mezi jaky vzhůru pod majestátní zasněžené stěny. Počasí se zlepšuje takže se nám občas poodhalí obrovské stěny. Válíme se u potůčku kde konečně považujem vodu za dostatečně pitnou. Pak lezem furt vejš už po suti – já přímo – cíl je skalisko vysoko nedemnou. Jíťa víc zleva. Pak sem na skalisku. Fotím stěny MA. Sou fakt na dosah – sněhový pole začínaj 300 m vzdušnou čarou přes suť v mý úrovni. Sem ve výšce 4500m a taky mě jako obvykle bolí hlava a krátí se dech z výšky. Fotím a vracím se. Potkáváme se s Jíťou. Jo a ledovec byl při pohledu z osady hodně vlevo a hodně nízko (asi 4000m.n.m.). Ze vsi se k němu prakticky traverzuje. Zase si to vychutnáváme na travičce nad osadou, fotíme kytky a horu, pohoda. Scházíme zpět, je krásný fotogenický počasí, supr výhledy ale vršky velehor v mracích. Berem rance a jdem 12 km zpět ke Karakolu. Dem to hodně dlouho, sme utahaný. Dole u jezera je vichr – oblaka pouštního prachu. Docházíme k jezeru na trávu, stavíme stan a hodně ho kurtujem – vítr nám ho chce vzít. Pojídáme zbytky chleba a sušený plody.

 

18.6.08 středa

Ráno vymetená obloha, bez větru, chladno. Fotíme a pak skáčem přes potoky k silnici. Místy musíme brodit, je tu nějak víc vody a je strašně ledová. Docházíme na silnici a jdem kolem vstupní brány a ještě asi 500 m za policejní kontrolní bod. Auta nejezděj  Sedíme u KH, zvedá se studený vítr, mrznem. Děda co přišel z osady nás ubezpečuje že bus do Kaše nejede páč se v Kaši cosi děje - naznačuje běžící davy. Busy pojedou až zítra. Myslíme si stávka či co ? Říká že odpo asi ve tři pojede tágo kerý odveze angl. turisty co má ubytovaný v jurtě. Ať dem taky do jurty a počkáme tam – prostě zas bysnys. Prdíme na něj a statečně sedíme u silnice. Projížděj dva cyklisti s rancema směrem od Pákistánu. Pak furt nic, malujem si panáka na dálnici a skáčem abychom se zahřáli. Jíťa pak fotí velbloudy až konečně asi v 11 tágo a bere nás. Někoho vez ráno nahoru tak má vyděláno. Chce 100 y do Kaše – to berem a ještě domlouváme že nás veme dál do Topy – celkem za 140y. Jede jak o závod ale kontrolní punkt pod serpentinami dosahujem po jedné a musíme čekat do dvou až skončí polední pauza. Pak se řítíme dál, začíná být vedro, řidič nám poklimbává za jízdy. Taky se od něj dovídáme že ten běžící dav nejsou stávkující ale že se dnes ráno v Kaši běžela olymp. štafeta takže centrum včetně busáku bylo zavřené …. . V 15:30 sme v centru. Staví kus od Semanu že je unavený a má hlad. To my taky. Společně si dáváme plov v čínským bistru (á 6y ) a pak mele cosi že 100 y. Já na to že už dostal 140 až do Topy hned u jezera a on že taxi stojí 100 y do Kaše ale na osobu. To mu říkám že nedostane – že sme to nevěděli že za osobu. Tak se omlouvá že sme si teda špatně rozuměli. Tak mu říkám že to prostě bylo domluvený za 100 a jestli nás teda do Topy nedoveze ať vyšpulí těch 40 y že se tam dopravíme nějak sami. Říkám to tak nasraně že mi to opravdu vrací. Ale i tak mě to štve páč sme zase v centru ve vedru a musíme se nějak probít ven. Pelášíme na busák že si tam domluvíme nějaký tágo. Jak du rychle ztrácím Jíťu a musíme se hledat což nám taky nepřidá a za tágo 40 km chtěj ty lumpi 100 y. Tak dem ještě asi 2 km z centra na stanoviště maršrutek kerý jako zázrakem trefujem a jeden maník se nás zmocnuje že nás tam veme za 40 y oba. Jedem plnej ofroad – 6 lidí – pokračujou až pod Irkeštam ale my doufáme že chytnem v Topě nějakej kamion zdarma. Dáváme si zde meloun a hned ho žerem u prodavače na kavalci s TV pod širým nebem. Jsme úplně vyprahlý, štípou nás oči od prachu a větru a meloun (3 kg za 6 y) je jak božská mana. Pak dem stopovat. Mám připravenejch 10 usd a kdo zastaví chce na čáru 200 y (asi 30usd). Pak nás jeden bere do Chuquia. Tady nás překládá do jiného minibusu dává řidičovi našich 10 usd a fasuje od něj 20y. Jedem tedy dál přes Ulugčat (zde vichřice, všude prach, kupujem zde kilo zaprášených meruněk za 4 y, dva chleby 0,5 y/ks a vejce natvrdo 0.5 y/ks) a jedem někam směr Irkeštam. Už je skoro tma, strašlivá pustina. V tý největší pustině kdesi na hřebeni vysazujem rodinku – mámu s dcerkama – všichni ve svátečním + jejich nákup z města  - pytle s moukou, s chlebem, s rýží. Co tady budou dělat nevim – opravdu krásný místo pro život (zlatý Čechy). Sjiždíme ze sedla někam nikam do vsi. Zas nás překládaj k jinejm domorodcům do jiný maršrutky. Jedem s vychechtanejma mladejma holkama  a pak se jedna osměluje a zkouší angličtinu. Umí asi jako já – říká že se učila 2 měsíce (nebo 2 roky!!!???)  na univerzitě. Jedou z Ulugčatu kamsi do Uzbekistánu. Furt sjíždíme a pak jedem údolím s obrovskou řekou. Vůbec to nepoznáváme sme z toho docela ve stresu ale necháváme se tmou a osudem unášet kamsi páč žiju ve víře že tu jiná asfaltka není a nakonec musíme skončit na Irkeštamu. Holky na naše dotazy ohledně směru a vzdálenosti plácaj úplný nesmysly. Hádám jim 16 a je jim průměrně 24 z čehož maj ukrutnou bžundu. Ale ony nás taky neuhodly. Pak je konec jízdy, venku tma a zima. Jsme dočista zdecimovanáý dnešním přesunem ale přímo na čáře. Cpou nás do hotelu a chtěj prachy za přesun. Tahám poslední 3 usd + 3 y – to je suma k smíchu a pláči zároveń. Tvrdim že prachy máme u přátel v Oši (holky - urgujky uměj i trochu rusky) a že nás Čína stála víc než sme čekali – no prostě ostuda ale víc z nás nedostanou. Tak jenom kroutěj hlavama nad tou žebrotou ale nakonec nás přes naše přiblblý dotazy kde se dá postavit palatka a natáhnout karimatka a spacák nacpou do hotelu kerej je dočista prázdnej. Je zde docela kulturní hajzl, umyvadlo a teplo a světlo. Je asi 10. Tvrdíme že budem spát na karimatkách na zemi, že nic nepotřebujem. Tak nad námi rezignujou a nechaj nás tu. Jíťa de na postel do spacáku a já na zem na obě karimatky takže luxus.

 

19.6.08 čtvrtek

Ráno v 6 lezem ven. Je zima a černota jak dyby mělo chumelit ale naštěstí se ukazuje i sluníčko. Snídáme zbytek meruněk před hraniční budovou, píšem deník a pak zjišťujem že se dá vlízt dovnitř kde je docela teplo. Všechny přepážky, čistý hajzly a umyvadla máme pro sebe. Tak tu vegetíme do osmi kdy se probouzí i čínská posádka. Za břeskných budovatelských pochodů z amplionu napochodujou na buzerplac a pommmmaaalu obsazujou přepážky. Maj dost času takže jsme prolustrováni spolu s jediným dalším cestujícím – starostou z hraniční vsi Nur (veze si 10 kg rejže) asi v 10. Jedem čínským kamionem na kyrg. post a v 10:30 už sme za překladištěm kamionů na stopu. Zastavuje nám kamaz s 15 t cementu. Ploužíme se 15 km/h na Sary Taš. Jeho kamarádi píchli tak eště hodinu asistujem u opravy a ploužíme se dál. Počasí stojí za prd, okolní velehory sou v mracích. Když zastavíme řidič pak startuje kamaz kudlou kerou dycky vrazí do el. skříňky a propojí kontakty. Až ve 20:00 sme v motorestu za ST. Projeli sme deštěm se sněhem, venku mokro, 10st. Dáváme si vývar a čaj za asi 180 som. Plížíme se dál přes sedlo 3600m. Pak dlouho sjíždíme po rovině obydleným ůdolím. Ptáme se kde bude spát. Že máme palatku a postavime si ji někde poblíž a zítra s ním dojedem do Oše. Pak kecá u nějakýho motorestu s kolegama. Už je tma, loučíme se a prcháme stavět stan. Je zima, ale už neprší. Stanujem na terase nad řekou.

 

20.6.08 pátek

Ráno razíme zase v šest. Je jasno ale vítr a zima. Teprv asi po hodině stavíme kamaz s vlekem. Plouží se ale jedem na křižovatku do větší vesnice kde je nějaká šance chytnout maršrutku do Oše. Je to už „jen“ 140 km. Dáváme si v motorestu plov a čaje (celkem 120som). Mám sračku, du k řece. Pak vyjednáváme odvoz s uazem. Dědek když vidí jak sem zmaten šponuje cenu z 300 som na 400. V motorestu se dozvidam že normal je 260. Stojí tu uazik se zubařem z Oše s rodinkou. Jedou si koupit auto do Kitoje ale nechali si doma nějaký papíry takže jim to někdo veze a pak by nás vzal zpět do Oše. Tak du za dědkem a říkám mu že tu máme přátele ať vrátí prachy že jedem s nima, což se tedy stává. Sedíme u silnice a krafem se zubařem. Byl na vojně v Milovicích. Dobře zná český Chiranodent (mašiny na opravu zubů). Na Českou rep. nedá dopustit. Přijíždí supr offroad s jejich známejma – řídí to obr Uzbek co pak celou cestu vychvaluje Uzbekistán - Samarkand a uzbeckou popinu. Tu nám pouští -  je to docela dobrý – zpívaj rusky. Jeho manželka co s námi jede je učitělnica ale hlavní byznys má svatební šaty a on se zabývá taky nějakým „malenkym byznysom“. No cesta to byla luxusní – mašina si hravě pohrála s gruntovkou a průměr byl jistě nejmíň 40 km/h. Takže asi ve 14:00 sme v centru Oše. Je tu 36 st a zas toho máme plný zuby. Uzbekovi dávám 10 d  a je spokojenej (cestu už stejně zaplatil zubař). Domotáme se na obrovský ošský bazar. Cestou si dáváme výborný medový zákusky (á 30 S) a pak si u prodavačky necháváme rance a dem na trh. Kupujem sekundák za 3 som a na krytém velkobufetu lepím Jítě botu. Pak šmejdíme po trhu – chcem koupit plynovej vařič na malý bomby ale nic (v Krasnojarsku na trhu to nebyl problém – stál i s bombou 90 Kč). Posílaj nás od čerta k ďáblu. Cestou v odd. šicích strojů kupuju olej v uzaviratelný lahvičce za 15 som. Končíme na kraji trhu ve velkym krytým vetešnictví kde maj aljošu a krabičku – ruský benziňáky ale chtěj za to asi 700 som. Asi bysme to usmlouvali na 400 ale nekupujem nic a máme o závaží míň. Kupujem velkomeloun za 50 som a na zastávce MHD si dávám 1. točený pivo za 20 som (má sud zavřenej v chlaďáku). Taky sme si koupili meruňky cena 8 – 15 som/kg. Pak jedem narvanou maršrutkou 155 na konečnou k Aigerim. Na konečný se ptáme kudy kam a řidič nás bere zpět tři zastávky že tam je ta správná ulice. Cestou vypráví jak byl na vojně v Čechách (Mimoň) a kupuje nám chlazenou sodovku. Vyložil nás samozřejmě blbě a tak se za pomocí vyptávání probíjíme k domku. Je to docela kus. Vítáme se s Aigerim a chcem se vykoupat. Tak nás Tynštyk vede ke vdálenému zavlaž.kanálu. - koupelnu ani sprchu nemaj. Přes zahrádku jim teče malinká odnož z toho kanálu a u něj je zapíchlý mejdlo a kartáčky. Suchej hajzl je nedaleko (bouda s dírou v prkenný podlaze a zadek se meje vodou z pet flašky což je ok). Po čaji nás zvou na podlahu k prostřeným kobercům s místními dobrotami. Pak montujem kola a přebalujem věci a nějak furt nemůžu najít mobil a šišku salámu, Jíťa pytlík se zbytkem musli. Salám někdo sežral – to je jistý ale mobil doufám že vypadne z nějaký igelitky. Jíťa pak pere prádlo ve škopku a maminka od Aigerim chystá na ohni plov (páč elektrika zrovna nejde „nět světa“). Plov výbornej. Ustláno máme na kobercích - jídelák se přeházením koberců změnil v naší ložnici. Pohodlí ale vedro. Ještě píšem domů emily. Tynštyk má docela pěknej pc s LCD ale připojení pomalý přes telefon. linku.

 

21.6.sobota.

Snídáme výborný míchaný vajíčka a zároveń balíme věci na kola. Daří se nám se všemi rozloučit a vyjet asi v 8:30. Tynštykův brácha jede před námi s autem až za město abysme nebloudili. Loučíme se definitivně a  jedem po hlavní (supr asfalt ale moc aut) na Uzgen a Džalalabád. V první vesnici trochu centruju Jíťino přední kolo kombinačkama pučenýma ve vulkanizaciji páč centrklíč co vezu sebou se ukázal jako malej (na 1,8mm). Příště vše předem vyzkoušet!!! Vedro sílí a tak když přejíždíme jeden z mnoha kanálů dem se vykoupat. V tom vedru má Jíťa chuť na melouna, já na pivo. Stavíme na bazaru ve městě Leninskoje (ale nevim esli některý obce nepřejmenovali – mám starou mapu). Kupujem melouna jsme uvedeni do bufetu ke stolu – meloun obsluhou rozřezán a námi sežrán. Pak vyjednávám u svarky na zdejším bývalém abusáku svaření „oporu“ s přiděláním na hlav. složení pod představec aby se Jítina fotobrašna měla kde opřít a nekroutila se přes bovdeny (taky doma nevyzkoušeno!!). Mistr na zemi před dílnou svaří opor kerej navlečem a zajistíme matkou na hlav. složení a slouží spolehlivě až do konce výletu. Nic za to nechce tak dostává 100 som. Jedem dál do Uzgenu, cestou se mácháme u mostu – řeka Karadarja. V Uzgenu nám nějakej místní bohém kupuje chlazenou minerálku a za městem se ještě stavujem v hospodě vybavené okobercovanými postelemi. Jíťa si dává salát a já jen chleba a pivo Kuler (dělá Baltyka do atraktivních čirých lahví – je dobrý). Další pivo dostávám od sousedního stolu jako dárek pro turisty a pak si ještě dáváme čaj. Povídá si snáma nějakej mladej kluk co tu pomáhá. Říká že chce taky cestovat, že už byl tam a tam stopem atd. Míjíme políčka s uzgenskou rýží (na trhu byla z asi 10 druhů nejdražší). Před náma je sedýlko a strašnej hic tak zkoušíme stopovat a za vsí Boston se ním daří zastavit dodávku s korbičkou (a na ní sudy s mazutem). Nacpou nás  k sudům – dřepíme přilepení v mazutu a kola trčí nastojáka k obloze a řítíme se obrovskou rychlostí přes sedýlka a do Džalabádu. Držet kola a nespadnout zadkem do mazutu je fuška ale stojí to za tu úsporu, jinak bysme se do večera z hlavní nedostali. Popovezli nás tedy asi 30 km zadarmo. Kupujem si kdesi na okraji Džalabadu v bufetu obří nanuky (a dozvídáme se že jsou zde vyhlášené lázně) a plížíme se vstříct horám. Hned v první vesnici nás zvou stavebníci na nápoj (nakvašený obilí v kys. mlíce). Maj toho konev od mlíka a posilňují se v tom vedru – je to nápoj i jídlo v jednom – taková studená polívka. Mě se to ale zle vymstilo a postaralo se mi to o týdenní střevní chřipku a sračku kteréžto nemoci ukončil až ercefuril (endiaron to nebral). Jíťa kerá si toho jenom lokla to přeléčila uhlim a a pak se nemohla 3 dny vys ...  . Pak se nám daří stopnout starej ZIL kerej vozí uhlí a svízt se dalších asi 15 km do Oktjabrskoje. Zde se nás hned zmocnila šikovná energická babča, zve nás na čaj a varenie s chlebem. Bývalá učitelka sama v domku hlídá vnoučata, moc hodná. Potom doputujem do Jalgy-Alna a koupem se v kanálu a potom si dáváme pivo u cesty v jurtě-hospodě. Je to litrová PET Šachtjorskoje od místního pivovaru „Naše pivo“ – je levný a pitný jen díky chladnosti. Povídáme si s místním studentem kerej by taky rád cestoval a říká že si myslí že v městě Kazarman – 140 km za horama žijí „zlí lidé“ (... i když tam nikdy nebyl ...). Dem spát do zpustlého sadu u cesty za nějakou maringotku.

 

22.6. neděle

Vstáváme brzo, mám sračku, je mi slabo. Balíme, přichází děda co mu to zde patří ale je v pohodě. Po umytí v kanále se nás zmocňuje místní učitel (v důchodu) a zve na čaj, chléb, med, rajče. Pochopitelně neodmítáme. Pak šlapem na Dmitrijevku. Zde v bufetu kupujem sušenky na váhu a dáváme si kafe a berem vodu u hydrantu. Je zas hroznej hic, odbočujem k řece  a za mostem definitivně končí na 5 dní asfalt a začíná strašná suchá pískošotolina kerá nás roletama, skřípáním a prachem opouští až daleko za Song Kolem. Stoupáme skrz Archangelskoje na Urumbaš a k sedlu Kyzyl-Suu. Zatím zvolna ale máme slíbenej výjezd do 3200 na 32 km což je velmi deprimující zvláště pro mě páč se vlivem celkové slabosti sotva šinu. Proto stopujem zdánlivě nesmyslně jediný auto co nás míjí – plně naloženej gazík. Sou v něm tři maníci a na střeše polystyrenová bedna s nanukama. Je to kluk šikovnej – kam dáme kola není problém. Všechno sundat a už je motouzama šněrujem vzádu na rezervu obě na sebe. Mám sice velkou obavu že to s náma nedojede ale dojelo. Před sedlem je motorest - stany a postele ve stínu u říčky - tak občerstvujem (čaj za 40 som). Ochlazujem se v říčce. Pak stoupáme příkrýma serpentinama do 3200 m. Cesta je hrozná – gazík skáče po šutrech, kola vzadu ale drží jak přibitá.Na nich bychom to jeli dva dny. Sjíždíme ze zelených hor do vyprahlé pustiny. Kazarman. Místo očekáváné horské vesničky je bývalý zlatokopecký město řádně vybydlený, s rozpadajícíma se panelákama, všude pracha, špína. Z šikovnýho řidiče se klube taxikář – bandita. Chce 1200 som za 130 km. Snažím se odporovat ale sem měkej tak se ocitáme téměř bez peněz. To nám na náladě v týhle prdeli Kyrg. nepřidává – opravdu tu žijí „zlí lidé“. Potkáváme turisty – pěknou studentku z Biškeku. Studuje ve Francii a tady provádí nějaký svý kámoše odtamtud. Zrovna mířej na nějaký petroglyfy do hor. Rozebíráme naše cestování a když se dozvídá že chcem kola v Biškeku prodat dává nám adresu a tel. na rodiče doma ať tam s kolama dojdem že je za cenu 60+80 usd koupí pro rozvoj svý budoucí cestovky. Na okraji Kazarmanu míjíme rozpadající se letiště s polorozebranými letadly. Kazarman zažil lepší časy – lítalo se sem v dobách blahobytu běžně letadly. Pak jedem po strašné gruntovce – roletě rychlostí 10 km/h proti proudu Narynu. Oblaka prachu když se okolo prořítí auto, čumilové u cesty, pokřikující děti. Tak tohle je ten vybájený Kyrg. Místo jurt na zelené travičce rozpadlý kravíny v polopoušti. Ale kde se zavlažuje roste obilí. Nemáme vodu a chleby (ty sme zapomněli v gazu). Vodu vyžebráme v baráku – chleba ne. Končíme v 19:00 u mostu přes Naryn. Jme úplně zdrchaný těma přepravama i když na kole to bylo jen 13 km ráno a 13 teď. Mám furt sračku, motá se mi hlava, Jíťa je fit. Vaříme čaj, chroustáme sušenky a suš. ovoce. Koupem se v Narynu pod mostem a brzo od ohýnku zalejzáme do stanu – žerou totiž muchny. Doufáme že nás „zlí lidé“ nepřepadnou.

 

23.6.pondělí

Nad ránem nás budí déšť a to nám prohlubuje depresi. Je mi furt blbě, jíst nemůžu, voda není. V 9:00 přestává pršet a a dělá se hezky. Přesunujem se k opuštěnému domku za silnicí a sušíme věci. Je zde pumpa ale bez vody. Pak stoupáme od řeky pustým údolím do kopce. Vedro sílí ale alespoň déšt´ utlouk prach – líp se jede. Cesta furt stoupá pustinou, chvíli jedem, chvíli tlačíme. Pak se údolí otevře. Vlevo ruiny kravína, vpravo barák. Štěká tam vlčák na volno, nikdo tam neni a tak se za pomocí kamenů na vlčáka probíjím až na dvorek abych zjistil že tu voda taky neni. Ploužíme se dál a a pak slyšíme vodu! Objevuje se potůček, jedu eště kousek aby voda překočila “deset kamenů“ (množství potřebné k vyčištění) a prohlašuji ji za pitnou. Jíťa to samý, dojíždí mne a už pila i před „deseti kamenama“. Jíme musli tyčinky a pijem frapé kerá Jíťa vyrobila. Doplňujem flašky a stoupáme do 2000 m sedla. Pak sjíždíme do vsi Djudomel. Zase čumilové. Když se zeptáme na vodu a chleba vrtí hlavou. Dem do magazinu. Chleb nět. Tak prodejte domací – nět. Kupujem sušenky, troje šproty a pohanku. Chcem vodu do flašky: Vody nět. A co pijete? Otočí se do regálu kde stojí 2 l kokotka a odpoví: coca colu. Jíťa na to: A čaj děláte z cocacoly? Přiblblý úsměv prodavačky. A grečku (pohanku) vaříte v cocacole? Zas blbě čumí a pak bere flašky a de nám natočit snad pitnou vodu z beliku. Horší než opice a cikáni dohromady! Jedeme náhorní suchou zvlněnou krajinou. Okolo vysoké hory, suché bez stromů ale na nejvyšších sníh. Je vedro. V dalším stoupání nás předjíždí offroad – turisti, manželé z Kazachstánu. Zastavují – sportovní chlapík je z nás nadšen. Taky turistoval na kole – byl z Alma Aty až pod Elbrusem. Ptá se nás co a jak a pak dostáváme vakuově balený uzený koňský maso (má na to fabriku) a pikslu salka na přilepšenou. Za sedýlkem se objevuje krásná horská říčka a vpravo kus od cesty dokonce rybník a baráky. Zašíváme se proti proudu na pěkné tábořiště. Mácháme se v potoce a vaříme čaj, pohanku, jíme rybky. Nálada už je lepší - asi se na ty sračky, pustinu a gruntovku aklimatizujem.

 

24.6. úterý

Brzy vstáváme a stoupáme do serpentin. Pak zase klesáme k rozpadlýmu kolchozu, krajina je rozervána jak po zemětřesení (erozní rýhy, jeskyně). Následuje stoupání do sedla 2800 m. Nejdřív klikatě údolím a pak táhlé nekonečné serpentiny. Pod serpoškama je stanoviště – pastevci, okolo koně a krávy. Maj ve stanu kumys zašitý v opravdové kozlí kůži. Je to i se zašitejma nohama jen kopyta a hlava tomu chybí. Nikde švy netečou - impregnované kouřem a bůhví čím. Koňský mlíko se do toho leje zadkem, visí to hlavou dolů na kůlu a furt se s tím musí kvrdlat. Kumys je výbornej, nakouřenej a k tomu kus chleba a přepouštěný máslo. Sedlo je samozřejmě dál než sme doufali, obloha se zatahuje, ochlazuje se, chvíli prší. Za sedlem je konečně Kyrg. -  zeleno, koně, jurty. My ale rychle sjíždíme obávajíc se deště a zimy. Otvírá se nám fantastický letecký pohled na rovinu okolo Narynu lemovanou horskými pásmy. Hory jsou jak malované a dolů vede fotogenická serpentýnová cesta dlouhá 20 km. Potkáváme cyklistu v protisměru. Je to němec. Vyjel v půli dubna z Belgie přes Čechy, Rumunsko, Turecko. Letecky z Ankary do Biškeku a chtěl by na kole až do Číny, no neví jak to bude s vízem. Odpočíváme před dlouhým sjezdem, Jíťa dělá frapé, jíme sušenky. Já sem slabej a zkroucenej. od rána mi vypukla další nemoc – bolej mě záda a tak nejpohodlnější je jet na kole nebo ležet zkroucenej v trávě. Sjíždíme dolů, Jíťa napřed. Pak ji dojíždím zkroucenou. Řízla sebou. Vynadám ji že musí jet tak aby se tady 6000 km od Trutnova nezmrzačila, ošetřuji koleno, jinak v pořádku, kolo taky funguje. Sjíždíme serpošky, cesta upaluje rovně furt z kopce po pláni. Na dosah je zavlažovací koryto, tak se každou chvíli osvěžujem. Dojíždíme stepí do vesnice Akkyja kde se nám daří od domorodců koupit chléb. Je za 30 som, taky placka, ale obdélníková, docela velká. Tvarem ani moukou se nepodobá kulatým světlým plackám s ornamenty od Oše. Chutí je to podobné našemu chlebu, prý celé ze speciální tmavé pšenice. Za vesnicí je minisedýlko. Čekám na Jíťu a koukám – v příkopě flaška od vodky – a plná! tak ji beru, chutnám a opravdu vodka Smirnoff!?! Že se v týdle zemi budou ve škarpách válet flašky vodky sem nečekal. Dojíždí Jíťa, taky chutná, cpem láhev do brašny a upalujem dál. Jsme v mělkém širokém údolí – stepi podle veletoku Naryn. Jedeme proti proudu po úplně rovné gruntovce rozpálenou savanou a po větru (fouká tady furt od západu). Najednou se zjevuje vpravo voda, pak jezírko rovnou u cesty a za ním krásná starobylá hrobka. Jak vystřiženo z pohádky tisíce a jedné noci. Zalejzáme do savany kus od cesty, dem se vykoupat a berem z jezírka vodu na čaj. Děláme ohník popíjíme čaj a vodku, jíme ten koňskej pršut co sme dostali (veliká dobrota). Prostě idyla.

 

25.6. středa

K snídani čaj z rybníka a sladký suchary z domova. Po 5 km dojíždíme k mostu. Přes most do Narynu, k horám na Song-Kol. Jedeme plání a ve vesnici Džany-Talap somrujem v magazině chleba. Chleb nět, tak somrujem u baráku. Některý čuměj jak vidle a šikovná ženština s bystrým pohledem na nás s usměvem haleká že ať přindem za hoďku – právě sází do pece. To se nám ale čekat nechce, zkoušíme to dál a úspěch – jsme pozváni do domu nějakého zámožnějšího chozjajna (má 5 ha pšenice). Dostáváme čaj, chléb a dobroty a jednu placku na cestu. Je ještě teplý (a moc dobrý). Maj jich v obýváku plnou knihovnu – právě napekli. Dáváme jim na oplátku načatou vodku, kerá okamžitě kamsi decentně mizí aby Alláh neviděl. V 9:30 jedem dál k horám po pláni – v dálce staré muslimské hrobky (či modlitebny?). Slunce pálí, ochlazujem se v kanálech a vjíždíme do krásného zeleného údolí říčky Kurtka. Pak říčka mizí, 5 km vyprahlá pláň ale na okolních horách se objevují štíhlé roztroušené smrky – 1. to úkaz v Kyrg. Údolí se začíná zavírat, pár jurt, koupem se v říčce a pak stoupáme od mostu (kde se nachází nějaká turbáza a tábořiště), míjíme zmiji přes cestu a a tlačíme kaňonovitým údolím pod kruté serpošky které nás mají vyplivnout v 3100 m výši. Je asi 15:00 a napadá mě proč bojovat se serpoškama teď a riskovat nocleh někde ve 3000 a bouřce (honěj se mraky). Než dorazí Jíťa prozkoumávám rozbitou cestu kamsi do bočního údolí. Je tam ohniště a rovinu na stan s pomocí podestýlky z rostlin taky vyrobíme. Z cesty sem není vidět. Deme tam tábořit. Steleme kytky na místo pod stan a vařim čaj a grečku. Pak se Jíťa za rohem na slunci opaluje a píše deníček. Já si ohřejvám vodu na holení. Bolej mě furt záda. Opékáme ještě zbytek chleba a koniny, dáváme si sušenky a už v 20:30 zalejzáme. Asi v devět nějakej šramot a hlasy. Vykukuju ven a je tam na koni nějakej kluk asi 25 let a veze ještě menšího kluka. Povídáme si co a jak. Je příjemnej - žádnej cigoš. Je tu na dovolený v jurtách kerý sou odtud asi 500 m výše údolím a jede dolů do Kurtky. Vystudoval polytech. institut, je to mistr Kyrg. v judu a občas dělá v Biškeku ochranku zahraničním delegacím. Taky říká že 3 km proti proudu je vodopád kerej by stál za výlet.

 

26.6.čtvrtek

Nad ránem bouřka a asi 2 hod prší. Balíme mokrej stan, bolej mě záda, sotva se hejbu. Jedem do velkolepých serpošek, už je zas hic ale se stoupající výškou se ochlazuje. Sou nádherný výhledy. Proti jede offroad, vyskakuje z něj rozhalekanej amík, točí si mě na kameru, haleká na mě američtinou odkud kam jedem a pak zas skáče ke svým kyrg. průvodcům do auta a jede si filmovat další atrakce. Jíťu co mě ráno ujela jsem předjel a čekám na vrcholku sedla. Bylo to asi 12 km serpentin. Je tu docela frišno. Snídáme hlt absintu a šproty a pozvolna sjíždíme na náhorní planiny kolem jez. Song-Kol. Všude zel travička, koně, dobytek, jurty, malý děti na prázdninách. Necháváme se pozvat do jedné jurty na kumys. Mladí lidé – 4 děti. Když se zmíním že by Jíťa ráda rajtovala na koni, vymyslí hostitel že se může svézt k jezeru 10 km na koni a on na jejím kole  a pak se vrátí sám na koni. Chtěl by za to 300 som. To se mi teda zdá dost – bandita. Venku jde bouřka, choulíme se v teple jurty. Pak nám ukazují jak se dojí kobyly. Podojila 4 a bylo z toho 10 l mlíka. Dojej se 3x denně. Občas prý přijede cisterna  a přebytečné mlíko prodaj na kumys do měst. Litr za 10 som. S tím koněm se mi to nelíbí, tak mu říkáme že je šeredně a že se někde u jezera svezem oba až bude hezky. Je vyloženě nasranej a „tak vy mi teda ty peníze nedáte?!“ a „malčik chce šokolad!“. Prostě cigoši kerý si myslej že v těch mošnách na kole jim z Evropy vlečem čokolády a děngy. Dávám mu 50 som za pohoštění a raději se pakujem a jedem přeháňkami a vichrem k jezeru. Bylo by tu krásně, kdyby bylo krásně – támhle se dokonce pase vembloud. U jezera vidíme řadu asi 5 jurt, kadibudky a kopule tur. stanů. Tak to je asi ten „štab“ – základna pro turisty kde tě prej pohostinní kyrgyzové akorát oškubou. Vzhledem k nepříznivému počasí a asi 17-té hodině se du zeptat esli si tam můžem postavit stan a za kolik a esli je čaj. Stan je za 50 som a čaj budět ale později páč tu maj expedici švýcarských botaniků s doprovodem z Biškeku a až se navečeřej bude místo pro nás. Doprovod tvoří zástupce místní cestovky a botanik z biškekské univerzity. Jsou fajn, klábosíme s nima a když viděj náš nuzný stav a historky že v Kyrgyzstánu ani chleba a vodu nedostaneš vrátěj se po chvíli s dárkem v podobě balených čokoládových rolád, buráků, suš. ovoce. Taky nám kluk šikovnej pomohl domluvit nákup ryb z jezera. Místní rybář nám jich zítra 2 kg donese - čerstvě nalovené (cena 4 usd). Správcová jurt nám je opeče. Co nesežerem, vemem si na cestu. Ještě čučíme do mapy a radí nám kratší cestu k jezeru Issyk-Kol (na konci jezera ne rovně ale vlevo přes most a kus kolem jezera a pak vpravo přes ploché sedlo 3400 m a spusk do údolí). Původní plán dojet do Narynu a pláněmi podél horního Narynu k sedlu a dolinou Barskoon do stejnojmenného města u jezera opouštíme. Má to tam být moc pěkné ale není tolik času. Asi v 19:00 dem do jídelní jurty na čaj a varenie, máslo a chleba. Vzhledem k blahobytu kerej svejma eurama tady nastolili švýcaři sou na stole zbytky po nich - i kolečka salámu, uzený maso a tvrdej sýr. Věci v normální jurtě nevídané. Taky výbornej těstovinovej salát. Ze všeho nenápadně ochutnáváme ale máme strach abysme na to vůbec měli. Rozjíždí se docela družba páč ruskej řidič kerej přijel pro švýcary s minibusem a zítra je odváží je docela nalitej a i nás častuje vodkou (zvlášť si oblíbil Jíťu). Taky si domlouváme výlet na koních 1os./50 som/1 hod.

 

27.6. pátek

V sedm je obloha jak vymalovaná. Švýcaři odjížděj, my si dáváme čaj a asi v 10 jedem koníkovat. Je to od chlapa docela odvážný – já sedím samostatně na koni poprvé. Fasujem bičíky a poučení jak se takový stroj řídí a vyrážíme na kopce. Mě koník moc neposlouchá a hrozně to drncá – radši se budu věnovat kolu. Na vrškách se kůň vůbec nechce otočit a chce se mnou skočit ze skal. Jíťu ztrácím a scházíme se pak až před táborem. Stihli sme to akorát, začíná lejt. Zalejzáme do stanu a jíme něco sušenek apod. Pak se vyčasuje. Jdu na výlet k potoku kam jezdí hošík na oslu s bandaskama pro pitnou vodu. Jíťa hodlá fotit kolem jezera. Lezu si souvislými porosty protěže na skalnatý kopec. Fantastický výhledy ale žene se další bouře. Jen tak tak stihnu návrat. Spouští se bouře, vichr, kroupy. Držím stan zevnitř tělem a kroupy me přes plátno bolestivě duněj do hlavy. Snad to stánek vydrží. Okolo pobíhají zdivočelí koně, je to rachot. Zůstali ležet závěje krup až do dalšího rána. Taky se zajímáme jak to je s rybama (hroznej hlad). Rybář nic nepřines páč se dnes pro vichr nedali hodit sítě ale připravujou nám ryby co měli nasolený v sudu. Asi v 19:00 se do nich pouštíme. Sou to talkový větší pstruzi. Veliká dobrota. Já spráskal 4 a Jíťa 3. Takhle sem se nacpal rybama naposled na Sibiři. Ještě jich polovina zbejvá zítra na cestu. Zaleháme v 20:30.

 

28.6. sobota

Balíme, dem na čaj a platíme. Tak to bylo těch 50 som za stan za celou dobu a 4 x 20 som za čaje. Chleba, varenie a jiné pochutiny co sme k čaji přikusovali se nepočítaly. Ani smažení ryb – pouze surovina. Asi 3 rybky jim necháváme a zbytek balíme na cestu. A pak že „štab“ jsou lupiči. Vyjíždíme náhorní planinou kolem jezera, krásné výhledy, jurty, zelené hory = pravý Kyrgyzstán z reklam. Za mostem ještě asi 15 km vzdáleně kopírujem jezero a zvolna stoupáme nádhernou krajinou do sedla 3400m. Zde zbytky sněhu okolo cesty. Prudký sjezd asi 10 km, málo serpentin. teplota nahoře 13 st. Dole asi 30. Zase suché údolí, rozpadlý kolchozy, jen podél říčky Tjulek zeleno. Dole u říčky piknikujou naši známí – již jsme je potkali před sedlem – dva starší muslimské páry v offroadu na výletě z Biškeku. Čekám na Jíťu na cestě nad nimi a stalo se to v co jsem doufal – pozvání na piknik. Máme hlad jak vlci a dostáváme vařený hovězí, tvarohový palačinky, domácí chléb, varenie, máslo, blahobyt. Jedou též k Issyku a doporučují nám návštěvu lázní – teplé koupele v Bar-Bulaku u jezera. Balej létající koberec a my asi po 5 km dojíždíme do vyprahlé vsi Tjulek. Berem z hydrantu vodu a vracíme se zašít do zelena k říčce. Máme spálený ksichty a vypálený oči od suchýho horkýho větru. Koupem se, pečem ryby, čaj, pohoda. Sračka mě opouští – ercefuril zabral.

 

29.6.2008 neděle.

Vylejzáme v 6. Honěj se mraky a spadne pár kapek. Před sedmou už šlapeme 3 km do docela příkrýho perevalu oddělující vesnici od hlavní silnice a sjíždíme na tepnu Biškek – Naryn. Konečně asfalt! V prvním motorestu – obrovským buňkovišti se jménem Sary-Bulak si dáváme čaj a vodku. 0,5 dcl stojí 5 som! Řítíme se dál po proudu řeky hlubokým nekonečným údolím s větrem v zádech. Údolí se otvírá a vjíždíme do Kočkoru. Asi na pátý pokus se mi podaří v magazinu vyměnit 50 usd za 1750 som. Kupujem si pirohy, broskve (kilo za 45), rajčata za 40 a litr kumysu za 15. Výbornej ještě teplej chleba za 15 som. Když to sežerem dem ještě do jurty na nudle za 35 a pak v cestovce objevujem internet a píšem domů (hodina 50 som). Ploužíme se dál, vítr v zádech už není tak přesvědčivý, klesání silnice se zmenšilo, teplota stoupla. Vítr se nějak otočil a sou takový poryvy že se po rovině nedá jet, chvilku dokonce tlačíme. Údolí se zavřelo a za skálou se objevuje blankytně modrá přehrada. Okolo polopoušť a před námi mírné stoupání širou plání furt rovně. Vítr se už zas srovnal a jde do zad. Opouštíme kraj Kočkor a nepatrně klesáme savanou s olbřímýma troskama zavlažovacích kanálů směr Issyk-Kol. Okolo vyprahlý hory ale v dálce vpravo sněhový vršky. Jezero již se v dáli modrá ale kraj je to deprimující. Až u napojení na hlavní od Balykči se to zlepšuje, rostou tu topoly a směrem k jezeru je zeleno. Za vsí Ottuk odbočujem k vodě. Kličkujem roztroušenými stromy a zelenou travičkou na břeh jezera. Je ukrutnoj vichr, velký vlny a ve vzduchu písek. Kus od vody to ale jde. Dokonce se mi v jamce obložený drnama a šutrama daří udělat oheň a pohanku. I místní co se tu koupali tvrdí že takovej vichr nenormalno. Grečku kořeníme rajčaty z Kočkorky a bylinkami z Čech. Dobrota. Taky dojíždíme sušený tvarohový kuličky co sme dostali u Song-Kolu. Tak dneska rekord 125 km ale furt z kopce až na vyjímku po větru.

 

30.6. pondělí

Vyrážíme bez čaje a v 1. magazinu kupujeme haldu různých sušenek na váhu a čokoládu. Vše za 68 som. Čaj neudělají. Jedem dál do BarBulaku. Chleba zde taky nemožno koupit, berem rybky a pulitr vodky za 50 som. Taky čínský polívky, nanuky a Jíťa jogurt. Nabíráme vodu z pramene – v předchozích vesnicích ani tady hydranty nerabótali. Pak na kopci odbočujem na gorjáčuju vodů o které nám včera básnili turisti. Jedem strašně prašnou vyschlou gruntovkou přes sedýlko pouští a sjezd (celkem asi 5 km) na dostřel jezera. Jsou zde rozestavěné nějaké lázeňské areály a jeden funkční, zpustlý. Jediné co v oploceném areálu funguje je domeček „lázeňská budova“ s koupacími vanami. Posílám tam Jíťu se vybahnit. Stojí to 30 som. Já čekám venku. Tak to byla trochu syrovodíková minerálka asi 60 st, napustíš si do vany a rochníš se. Ale není se kde opláchnout – teče jen minerálka. Za tu námahu to nestálo. Máme hlad a žížu  - v sousedním ubytovadle se vnutíme na čaj a chleba s vareniem a máslem (50 som). Už ve vsi Bar Bulak i tady na gruntovce kus od hlavní potkáváme malý kluky. Daj se do řečí a pak vyhrknou „daj děngy“. Jíťa na to má skvělej recept. Poví jim: „U vas děngy rastut na děreve? U nas nět. Daj děngy ty mně. Mně tóže nužny! Přiblble se škleběj a nevědí co říct. Přitom v magazině chleba nekoupíš a když ho chceš od domodců „nikto neprodajet“ tak za co chtěj ty cigoši děngy!? Dám děngy za chleba ale nejsem chodící kasička. Jedem dál a v další vesnici si dáváme obrovský maroženoje za 15 som. K překvapení má sympatická mladá prodavačka (chce se bavit anglicky) v dobře zásobeném magazíně i chleba. Kupujem dva po 15 somech. Sjíždíme asi 4km k potoku a u motorestu odbočujem vlevo k Solnému jezeru. Má to být atrakce u břehu Issyk Kolu něco na způsob Mrtvého moře. Jedem po cestě plný šutrů a závějema prachu (po dešti bysme utonuli v blátě) 14 km skoro 2 hod. Konečně na obzoru jurtoviště dlja otdychájuščich a za kopcem jezero velký jako pískovna v Ádru. Je 17:00, jsme úplně zdrchaní, na obzoru bouře a okolo poušť bez stromů – ptám se na spaní v jurtě. Cena je 200 som/os pak 150 a končíme na 100 za oba s tím že budem spát na koberci a s námi ještě paní z Biškeku co si tu léčí lupénku. Jdem se vykoupat do Issyku a prohlížíme i slané jezírko. Je čerstvě oplocené a vybírá se 50 som. Jíťa si dává kartošky žarennyje s jajcem za 70 som a já upíjím absinth abych uvolnil flaštičku na zakoupenou vodku. Přijela nějaká parta a stavěj jurtu – bude to skvělá fotoreportáž. Honí se mraky, vane ostrej vichr, občas pár kapek. Jurta stojí za 3 hodiny. Na stavbě se podílelo asi 10 lidí. Sedíme ve své jurtě, popíjíme čaj a odpovídáme asi na 1000 otázek naší spolubydlící. Na oplátku se dozvídáme jak se žije v Biškeku. Asi před 5 lety žili v blahobytu. Maj 3 děti, pracovala na bazáre, obchodovala s hadrama, dva roky taky na bazáre v Novosibirsku kde má nějaký příbuzný. Pak to skončilo, muž je nemocný, taky bez práce, děti jim vyčítaj že nic nemaj, všechno špatně. V devět dem spát. Ujeto 68 km.

 

1.7. úterý.

Ráno se mejem v jezeru a po čaji dem na koupačku do slaného. Naše společnice ještě spí. Voda opravdu nadnáší, člověk trčí na hladině a když na břehu oschne vylezou na něm slané mapy. Jíťa se celá maže bahnem a je z ní slaná sfinga. Ale do Mrtvýho moře to má daleko. Dem pak do jurty shltnout salám co sme včera koupili a potom se odsolujem v Issyk Kolu. Fouká chladnej suchej vichr ale přesto na břehu usínáme a samozřejmě se spálíme. Ve tři balíme, platíme 330 som za nocleh, jídlo a čaje. Naše spolubydlící taky odjíždí a Jíťa zjišťuje že ji zmizla broskvová podprda – měla ji na vrchu v brašně. Tak ji ta cigoška z Biškeku potáhla. Protože místní by to neudělali – když se po ní sháníme je z toho paní domácí celá špatná – vše hlídá a nikdo cizí se nám ve věcech hrabat nemohl. Cestou potkáváme na gruntovce dva cyklisty – rusy z Krasnojarsku. Jeden z nich je manžel ruské mistryně v lezení Olgy Bibik kerá vyhrávala i v Praze na překližce. Jedou taky od Song Kolu ale přes Biškek. Manželky s autem se rekreují u jezera. Cestu zpět do Ottuku si zpestřujem dvěma zastávkama na maroženoje. V 19:30 úplně vysílení rovinama táboříme u Issyku. Vaříme v jezerní vodě dlouhý nudle, pak se maličko ožerem vodkou a přežerem sušenek. Spíme pod širákem abysme ráno rychlejc zbalili. Je teplo ale žerou komáři a ráno ve 4 nás buděj strašným hýkáním osli co tady mezi stromama popichujou. Ujeto 62 km.

 

2.7. středa

V šest už meju v jezeře kola a v 9:30 sme v Balykči. U šraněk se ptám esli jezděj vlaky do Biškeku ale prej jen pá – ne. Dem teda na stopa a 2. maršrutka nás bere. Jedem 180 km do Biškeku za celkem 500 som. Jedno kolo se vejde za sedačky a druhý celou cestu držim v uličce. Řítíme se co to dá podle nádherný raftový řeky Ču 70 km do Bystrovky a pak už zemědělskou krajinou a houstnoucím provozem téměř bez zastávek do Biškeku. Na řece byli i komerční rafťáci s katamaranama. Ve městě sme ve 13:00. Je 34 st. – vedro k padnutí. Potácíme se na nedaleký Ošský bazar a složitě na několikrát se dopídíme kde je odd. kol – opravna. Asi po hodinovém pátrání potkávám manika co tlačí horský kol a ejhle  - je to on! Jeden z mála biškekských kšeftmanů s kolama a jejich opravař. Tak hned začíná smlouvání. Chcem 140 dolarů a nebo 5500 som. To je mu k smíchu – je ochoten dát 4000. Slevujem na 5000 a on nasazuje 4500. Pak se nemůžem hnout ale my tvrdíme že 5000 neb dem na adresu co máme z Kazarmanu. Nakonec teda že jede domů pro prachy a za půl hod že je zpět. Tak s pomocí nějakýho jeho kumpána volám na adresu rodičů od tý studentky co jsme ji potkali v Kazarmanu pro případ že by to nedopadlo esli má smysl odjet a prodat kola tam. Tím se dozvídám co je to „telefonnaja sutka“ což je reklama na každym kiosku. Je to mobilní impuls a počítá se za půl somu. Mě ale maník hned ojebe a počítá mi sutku za dva som. Tak provolám 80 som ale s výsledkem že tam kola můžem dovízt. Mezitím se ale vrací náš opravář a sází mi na dlaň pětistovky. Zastaví se na 4500 a víc že ne. Já hučím že 5000. Tak přihazuje 200 a kroutí se jako had. Ale nepovolím tak nasraně vytahuje poslední pětikilo. Rvem z kol mošny, dáváme mu „padarok“ – náhradní duši a valíme pryč. Sláva máme to z krku – teď eště nějakej hotel. Skáčem do maršrutky směr centr a ptáme se šoféra na levný hotel. Prý Alpinist nedaleko centra. Tak vyskakujem a dem podle plánku naznačeným směrem ul. Panfilova. Cestou potkáme ale jakýsi vojenský hotel. Zde by byl nocleh kdyby nás vzali jako „místní“ za 1200 (inostraněc 2000). Ochotná recepční volá i do Alpinistu – cena by byla stejná. To se nám platit nechce a tak jedem narvanou maršrutkou zpět k Oš bazaru kde má být hotel Kojša. Ten nacházíme a stojí to 1000. Taky darda ale máme luxus s klimačkou a horkou vodou na čaj v recepci a blízko bazaru. Sprchujem se a dem na bazár nakupovat dobroty. Kupujem výborný korejský saláty, kus uz. kuřete, dvě piva, něco rajčat a meruněk, taky koření a sýr domů. Dem to sežrat pod klimačku a znovu do ulic. Jíťa meloun a Pája v zahrádce bufetu místní Biškek pivo Arpa (točený 28 som). Ujeto 26 km.

 

3.7. čtvrtek

Máme vyjednáno že do 15:00 můžem okupovat pokoj a do 20:00 nám pak pohlídaj věci na recepci. Poránu šmejdíme po bazaru a později jdem na plóščaď Ala-Too do domu knihy  (což je nenápadná suterénní prodejna Raritet) koupit mapu Kyrg. vytištěnou na igelitu. Stála 36 som a je to supr suvenýr. Maj tu spousty map a tur. knih o Kyrg. Na obrovským pustym nám. stojí megalomanský parlament či co a zrovna se tu střídaj stráže. Potácíme se ty 4 km zpátky. Cestou kupujem v lékárně vitamin E (10 x 200mg za 8 som). A znovu na trh koupit nějaké dobroty a hlavně vodky. Hned vedle Kojši je velkoprodejna chlastu s nepřeberným množstvím druhů. Nejlevnější pulitrovka stojí 36 som což je 18Kč. Berem domů vodku Kyrgyzstan za 45 som pulitr. A prodavačka má bráchu co pracuje ve Svobodný Evropě v Praze. Na pokoji pak požíráme 2. díl korejských salátů a válíme se pod klimačkou neb venku je asi 35. Obsluha v recepci se vystřídala a hodná holka nás nechává na pokoji i s věcma jak dlouho chcem. Opouštíme Kojšu asi v 19:00 a potácíme se vedrem na busák. Jdem prašnou ulicí kde na každym druhym domku visí cedule „kómnata“,  „gastnica“ tak se du zeptat do č.p.56 za kolik a stálo by to 250som/pokoj. To sme teda prosrali. Ulice se jmenuje Kulijeva a ústí přímo na novém /západním/ abusáku. Přímo od oš bazaru jezdí maršrutka 380 na letiště za 30 som. My do ní přistoupili až po přestupu od abusáku. Cestou se nám ještě daří vyměnit zbytek 2800 som za 50 usd. Budou se hodit v Istanbulu. V 21:00 už poleháváme v hale a žerou nás mouchy. Ve 23:00 sme dokoukali stupidní „drama“ z Aljašky a pokoušíme se spát. Odbavení začne ve dvě ráno.

 

4.7. pátek

Tak se odbavujem, policajt kouká do pasů a ptá se kde máme viza. Povidám že viza nenužny – byl bezvíz. styk když sme vstupovali. „Vam nužny výstupní víza“. Nevěřím svým uším. „A kde je registrácija“. Tak to tvrdim že nevim o žádné registraci. Že si nás zaregistrovali když sme vstoupili do země. Začne vysvětlovat co je to OVIR a už nás vedou na stanici. Na OVIR jim serem, páč to nemaj nikde napsaný a nás nikdo neinformoval při vstupu a stejně sme nebyli ve městech a hotelích – my putěšestvovali a necourali po hotelech. Tak zas ty víza. Do krve se hádáme že nenužny. Chtěj pokutu a nebo ať si počkáme že v pondělí si můžem víza ve městě vyřídit. Nám to ale za 2 hod letí a chcem pryč! Dejte pokutu 200 usd a můžete jít. Nemáme 200 usd. Spontáně vyprávíme historku že nás v Kazarmaně okradli banditi o děngy a mobil a už se vracíme bez peněz. Pak hodím na stůl 15 euro a 3 dolary z mošny ať si to vezmou že to je vše co nám zbylo. To ho nasere a tvrdí že jemu něnužny moje děngy ať si to vezmu ale že gasudárstvo trebuje štraf (pokutu) 200 usd. Jíťa nasazuje další páku že musí být v neděli ráno ve službě v nemocnici jinak že se zastaví chod zdravotnictví v ČR, ať nás pustěj. Takhle se handrkujem a je nám hodně úzko – nechcem tu zůstat! Asi sme dost přesvědčiví, ještě zkouší co máme v mošnách (chce padarok když nejsou děngy) ale naštěstí narazí jen na krabice s čajem tak nás milostivě propouští s tím že pogranpolicija nás stejně vrátí. No my to ale musíme risknout a u okýnka se štemplama do pasů zas to samý – kde je výstupní vízum. Znovu nasazujem všechny omletý historky a službu v nemocnici. Dávaj nás bokem že nás pak bude řešit náčelník. Takhle úzko nám ještě nebylo – napospas kyrg. byrokratům nekonečnou půlhodinu promodlíme ať se vocaď dostanem. Všichni jsou odbavení, letí to za 30 min a my škemráme u okýnka puste nás my jsme neznali ten zákon o výstupním vízu. Už tři čuměj do našich pasů a pak jeden řekne „tak je pust“. Napřahuje se pazoura – do pasů přistávaj výstupní razítka, pelášíme do letadla. Bič a pryč! V letadle se rychle přiožerem příruční vodkou aby se nervová soustava trochu zklidnila. V Istanbulu sme asi v šest. Jedem metrem do centra. Procházíme starej bazar, Jíťa si kupuje nějaké blůzičky, já pak džíny za 10 lir (140 kč). Za zbytek sejr a olivy. Sem zdrchanej, bolej mě záda, je hic, chci domů. Zpět na letišti sme v 15:00. Koukám znova do poukazu na letenku a zastavuje se mi srdce. Jak sem starej tak sem blbej – letí to ne 17:25 (to je přílet do Mnichova!) ale 15:25. Úprk do patra a k odbavovacímu písmenu. Holka říká že let už je uzavřen, posílá nás k nějakýmu supervizorovi. Když ho konečně najdem říká to samý, pak nás sprdne kde a proč sme byli. Blekotám cosi o záměně příletu a odletu – nějak mi došly anglický slovíčka. Hodí ty naše lejstra vedle na přepážku a najednou to de – za chvíli máme v ruce letenky a utíkáme zkrz haly ke gejtu kerej je samozřejmě úplně na konci všeho. Probíháme rentgenem a už se všechny zvedaj a de se do autobusu do letadla... Vlastní blbostí sme málem zůstali v Turecku! V Mnichově nechávám Jíťu napospas ať poschání zavazadla a utíkám 5 km cyklostezkou do  Schwaigerlohu. Na silnici samozřejmě běžim na opačnou tranu do Schwaigu což mi dojde až na konci vesnice tak se zas proběhnu zpět a konečně sem u auta   ...  .. a ono tam je a jede! Peláším zpět pro Jíťu a zas bloudim na letišti ale nakonec se potkáváme kde bylo domluveno i se všema věcma. Už trnula hrůzou kde sem. Jedem přes Šumavu, spíme ve Zhůří a jedem do Spy. Ještě stihnu rozvášnit Terru a posekat sad a v neděli sme doma. Už nikam nejedu – sem starej a nemocnej. Ach Čechy krásné, Čechy mé!