... stránky o cestování ...

 Ráno ještě usilovně balím, pak jedem do zeleniny pro techničák, a konečně v 9.15 vyrážíme. Chvíli pobíháme po H.K., dokupuju centrklíč a vyloďujem věci na abusáku. Pak teprv zajiždím na parkoviště hned 20 m vedle a jdem na poslední jídlo v Čechách do nádražky. Nejdřív já, pak Jíťa. Mezitím přijíždí bus, ale ouha, zklamání, není to dvoupatrák jako loni, ale vyhrkaná Karosa. Jíťa přichází pozdě, já platím víza (á 2000,-) a jízdenky (á 1200,- + 200,- kolo) . Vlezem dovnitř, a na zabraných místech už se rozvalujou Ukrajinci. Tak musím důrazně domluvit řidičoj, aby vyrobil 2 fleky vedle sebe, když máme ty rezervačky. Někoho přemisťuje a je to. Ploužíme se k Frýdku Místku a před ním v kopci hrk frk a konec. Je 17 hod. a bus kaput. Někde z něj teče nafta a řidiči ji bezradně pumpujou na asfalt. Nepomáhá ani tágem přijedší mechanik a asi ve 21 nás na tyči vlečou do garáží ČSAD ve F.M. My jsme mezitím snědli ve stresu většinu namazaných rohlíků a vypili 1,5 l flašku vína. Řidiči furt slibujou náhradní vůz, že už je tam a tam, ale přestáváme jim věřit. Zalejzaj do garáží a nechávaj nás na pospas na chodníku. Už jsme hodně nasraný a v 0.15 hod. překonáváme vrátnýho a jdem si pro ně, ať nám vrátěj prachy, že pujdem na vlak. Dušujou se, že bus už je ve F.M. asi s ním opravdu mluvěj mobilem. Doopravdy v 0.30 přijíždí náhradní Karosa. Inu pátek 13.

 14. sobota

 Náhradní bus jede jak o život a za svítání jsme na hranicích PL – UA. Kousek před čárou mě napadá podívat se na víza. Beru Jítin pas a šok! Má to napsaný od 18. do 25. Kouknu do svýho – a je tam od 13. do 25. Nějakej blb to zmastil. Komu to omlátit o hlavu? Jsme hodně skleslí, Jíťa si myslí, že si toho třeba nevšimnou, ale já vím, že všimnou. Inu budem dělat jako že nic, divit se a tvrdit, že jedem spolu, žádost je taky ze stejnýho dne a že to je ošíbka ambasády a je třeba nás pustit. Náčelník s elpíčkem si odnáší pasy celýho busu. Aktivní spolupasažérka organizuje výběr po 2 dolarech pro byrokraty, aby nám nekontrolovali sumky (baťohy) a nezdržovali. My nepřispíváme, poněvadž nevíme, zda nás z busu nevykopnou. Přichází elpíčko a s řidičem se škleběj, že jeden pas je s vízem od 18. když je 14. Takže je posekáno. Pak si vyvolává Jíťu a vysvětluje jí ten problém. Přiskakuju taky a snažíme se ho umlátit (slušně) našimi argumenty. Je taky docela slušnej a vysvětluje, že to nejde, nemůže zapsat do počítadla překročení 14. – já to chápu a Jíťa už skoro brečí a je dost ostrá na ty blbce z Regy, který měli víza zajistit. Ale na nikom si nic nevezmem, všecko jsem zařizoval jenom telefonicky. Jediný co načálník je schopnej udělat, je zrušit můj výjezd, abych moh s Jíťou jet o 5 dnů později a velí – sumky ven z busu. Vlečem bedny s kolama z podpalubí, on na to zírá jak tele na nový vrata co to máme, tak říkáme, že jsme chtěli jet z Koločavy zpět na kolách, my turisti. Chvíli se zamyslí a pak se mu nás zželí a jde volat načálnikovi do Lvova. Je asi hodinu pryč, mně naskakujou žaludeční vředy a vymejšlím si trasu Polskem. Pak přichází a je to OK!!! Dojatě mu třesem tlapkou a jedééém!!!             Místo v 9. jsme ve Svaljavě v 15. Montujem kola na abusáku, dáváme si první piva (točený a teplý Oboloně po 1,50). Měníme 70 doláčů na 366,10 hřiven, kupujem nějaký rajčata a jedem do superluxusní zahradní restaurace na první šašlík (100gr = 5 hr.). Samozřejmě půlka jsou flaxy a ještě nás obrala - místo 2x 100 gramů, platím 2x 200 gr., ale je to moje blbost - dala účet, kde to bylo blbě a já si to nepřečet. Vyrážíme směr Dovhe a Lipča. Po 12 km nás dohání od západu lijavec a buraska, na poslední chvíli zaplouváme i s kolama do magazínu a přejeme si čaj a kafe, což nám je vyhověno a ještě dostáváme každej obří miňonku. Paní si s náma povídá, kde budem spát, my že nevíme, ale že máme palátku a je z toho pozvání do domu. Rádi souhlasíme. Kupuju ještě vodku coby dárek, ale je zadarmo, že to zaplatím až u nich, čaj a kafe taky. Nakládaj nás včetně kol do mikrobusu a popojíždíme do Kušnice (asi 7 km), kde má rodina paní Marie patrovou vilku. Ve chlívku bučí kráva, vedle chrochtaj 2 prasátka, dál je suchej hajzl a papíry se hážou do koše a v obývaku pod visícím kobercem znuděně čučí na nejnovější videoklipy asi 14-letá dcera Lena. Pán domu – ochótnik je v poloninách na lovu. Jsme uloženi do obýváku na pohovky, trochu rozprávíme a Marie chystá jídlo. Pak nás zve do kuchyně a je to klasický roh hojnosti – výbornej vývar s houbama, salámy, domácí sejr a špek, papriky, šproty , vodka, pivo, čaj s medem. Přichází vysmátá sousedka, taky Marienka moc hezká a příjemná. Byla dva dny na něčí svatbě, takže je ještě pěkně rozjetá a je s ní sranda. Myla v Praze půl roku nádobí, vypráví zážitky kouzelnou češtinou. Její muž tam taky dělal, ale teď staví v Moskvě. Je sama doma v novostavbě, kam nás zve. Má krásnou kuchyň a dcerku, dáváme si kafe a pak zpět a spát. Paní nás uložila do přepychové ložnice v patře, jako v grandhotelu. 12 km.

 15. neděle

 Vstáváme v 7 hod. Dostáváme snídani, beru si recepis na domácího sejra, loučíme se, vyměňujem adresy, chci zaplatit aspoň tu vodku, ale nejde to. Tak jsme tam nechali aspoň dvoje KK arašídy. V pohodě pokračujem kolem bývalé úzkokolejky (vedla do Iršavy) přes Lipeckou Poljanu, sedýlko a Lipču, na další sedýlko Ploska a vzhůru přes Kopášněvo a po šotolině přes další sedýlko na asfaltovou hlavní do Čumaleva a na Koločavu. V dáli (asi 50 km) se modrají poloniny nad Koločavou, je krásné počasí a teplo. Jedem proti proudu Terebly, nad polovypuštěnou přehradou se koupem. Cestou ještě šašlík a rozprávění s dvěma kluky z Čech, co jedou autem po UA. V 18.30 dojíždíme do Koločavy k Natálce. Penzion již funguje, ale Natálka i Valerij jsou na oslavě křtin. Jdem teda vedle na točenýho Oboloně a k dřevěnýmu kostelu, když se vrátíme v penzionu to žije. Je tu autobus Čechů. Valerij nás posílá do patra se ubytovat, ještě to není hotové, spíme na prknech, na dece a sedačce z Roburku, kerýho má Valerij na vození turistů. Postupně je penzion úplně narvanej (ve škole spěj snad 2 autobusy Čehúnů). Ó jaká to změna proti klidu vloni a předloni. I domek po rodičích je obsazen. Má ho najatej nějaká rodinka. Dostáváme skvělý boršč a ještě jsou golubci (zelný list plněný rejší a mletým masem, okořeněno čili), které taky koštujem  díky tomu, že holky, co s náma seděj, už nemůžou. Ceny mírné, jídlo výborné. Holky byly na Strimbě a zítra jdou na Krásnou. My povídáme, jak jedem na kolech a sklízíme obdiv. Pak jdou na dydžinu, okolo už se naparujou Ukrajinci, kerý je tam vedou. Zítra nám budou vyprávět zážitky. Jdem spát asi v 21.30, ale nejde to. Dole to žije a prkna tlačí. 87km.

 16. – pondělí

 Razíme na Dorbajku – 1550 m. Snídáme kotel čaje z jumbohrnku a ještě v ranní rose hledáme Šuhajův hrob. Hřbitůvek na stráni pod Poloninami – místo kytek borůvky a rudé brusinky zdobí hromádky s kříži. Hledáme ho dlouho a nakonec to byl ten úplně zkraje. Pokračujem Koločavou, snídáme nanuk u magazínu, neboť se pomalu ale jiště dělá děsné vedro. Stále stoupáme mezi kravami, až končí chaloupky. Žízeň je veliká. Vysoko v kopci jsou staré přístřešky po pastevcích, ale voda je vyschlá. Obcházíme traverzem horu, Pája žene jako obvykle napřed, už ho nevidím, nahoru a dolů hluboký les a já mám hrůzu z medvědů. Pádím za ním jak o život, sem tam zobnu borůvku na zahnání žízně. Na konci lesa stéká z hor potůček – ledová voda! Osvěženi míříme přímo na vrchol. Nádhernej rozhled do daleka, do údolí Koločavy na Strimbu. Svačíme chléb, sejr, salám, rajčata. My turísty z Čech se cejtíme jako dobyvatelé vrcholů a zatím kolem nás šmajdaj jako by nic borůvkáři v gumákách s gbelíkama na zádech. Cestou dolů zas potkáváme borůvkářky, kerý se furt něčemu chichotaj (asi nám). Pak se naše trasy dělej – oni jdou vlevo, my vpravo po hřebínku mezi dvěma údolími kolmo navazujícími na hlavní údolí Koločavské. Pak při sešupu za zrušenou továrnou na součástky k raketám, na oblém kopečku narážíme na starý židovský hřbitov. To jsem rád, páč Natálka říkala, že se cesta k němu blbě popisuje a my ho náhodou nacházíme sami. Kolem nedostavěnýho kulturáku docházíme na náves (nakouknutím zjišťujeme, že musel dlouhou dobu sloužit jako smeťák pro celou obec) a jdem se do řeky vykoupat. Jenže zrovna v části pod mostem i řeka slouží jako smeťák, tak musíme po střepech ještě kus po proudu. Pak se docela ušlí potácíme zpět k Natálce. Já jen tak pajdám s bolavou nohou a Jíťa dobrušuje podrážky rozpadajících se kecek, kerý tu stejně vyhodí. Bylo to asi 20 km nahoru a dolů a máme dost. Sedáme do lokálu, dáváme si 1,5 l užhorodského vína za 8 hr (prý leželo 5 let v sudu – je fakt dobrý) a seznamujem se s Míšama z Prahy (táta se synem) a dvěma světoběžníky Daliborem a Braněm ze Slovače. Dozvídáme se, že vízum koupené v cest. agentuře v Prešově stojí 1.600 SK a bez problému ho vyroběj do 14 dnů. Pak nám ještě vyprávěj (teda Jítě), že medvěd cejtí čokoládu na 10 m a obsah konzervy zblízka zkrz plech, což jeden z těch chasníků zažil na vlastní kůži, když mu chlupatá potvora rozpárala stan. To už Jíťu do lesa nedostanu. Čas příjemně plyne, už tak husté užhorodské ještě zahušťujem gorilkou s percom (pálivá paprička). Pak už jen z vyprávění Jíti vím, jak jsem objímal Natálku a furt dokola opakoval, že jsem tak rád, že je vidím, na což ona odvěťuje, že ji Valerij zabije, pak přichází účastníci busových zájezdů s kytarou, tak se sesedáme, ale prej moc hlučíme a oni nemůžou hrát (Jíťa – „stejně hráli na prd“) – tentokrát spím dobře.

 17. - úterý

 Vstáváme brzy a nemám ledvinku s foťákem – určitě jsem ji nechal v lokále a poněvadž zevrubná prohlídka nic neodhaluje jdu do školy, jestli ji někdo neuklidil a pak k Natálce domů. Chudák ještě spí (táhnou to teď v sezóně do 4, pak Natálka vaří na večer a Valerij se stará a vozí turisty). Natálka foťák uklidila do barpultu, a když se vracíme do penzionu Jíťa už ho má. Po snídani vyrážíme asi v 9.30 – směr Mežhorje. Jsme ve velmi povznesené náladě i Jíťa a později jen lituje, že jsme u Natálky nezůstali dýl. Stavujem se v kolibě za odbočkou v Siněvíru a snídáme kafata a já speciální lahvové pivo – Bílá noc o mocnosti asi 6 % alkoholu. (černé nefiltrované pivo – bomba !!). Okolo pobíhaj cyklisti z Kudrnovic zájezdu, kerý tu poházený spali a nahraděj nás v patře četnický stanice (penzionu). Pak přejíždíme sedlo do Mežhorje. Je to opravdu moc pěkná trasa, relativně slušnej asfalt a ze sedla 12 km sjezd. Na tržnici v Mežhorje kupujem skvělej nasolenej špek, pirohy plný much a prachu, sejr a rajčata a jedem k benzince před Sojmy, kde z loňskejch zkušeností vím, že maj drahej, ale bezflaksatej šašlik (100 gr za 6 hřiven). Pivo je taky skvělé, svět je růžovej, pere slunce a tak po odjezdu následujem místní rekreanty a u křižovatky nad lázněmi Sojmy uléháme u řeky, koupem se, spíme a opalujem asi 2 hodiny. Pak trochu měníme plán a jedeme směr Volovec, abychom navštívili Bukovec, kde jsem před 10 lety spal s Renčou u domorodců. Cestou berem ještě skvělou železitou minerálku (byl by tu krásnej piknik a nocleh) a zajíždíme do Bukovce k dřevěnýmu kostelíku a proti proudu potoka kolem „automatické pračky“ (káď na potoce, kde do prádla buší proud vody), až s jistotou poznávám zahrádku s domkem dědy a babky a novou dřevěnicí jejich potomků. Asi dvouletá srandovní holčička šmejdí podle plotu a jde za ní starší ségra (10 let – je to tutově ona, co tenkrát vypadala jak to mrně u plotu – ta si mě nemůže pamatovat), ptám se kde je děd a babka, ale už jsou po smrti a rodiče jsou někde u dobytka. Tak to asi z noclehu nic nebude, měníme plán a jedem k 15 km vzdálenýmu vodopádu Šípot. Z hlavní odbočujem ve vsi Pilipec a 6 km údolím a zkrz lyžařský středisko a pozůstatky sovchozu, dorážíme k vodopádu. Je to hluboko ve studeným údolí a vypadá to jako Černý vodopád v Jizerských horách. Už se hodně stmívá, tábořiště nikde, ale nahoře v lese nad vodopádem je vidět nějaká světlina. Jíťa čeká dole a já lezu asi půl km do prudkýho kopce po kolejích od gruzavíků. Objevuju louku s místními táborníky na úpatí Boržavy s výhledem vzhůru na poloniny. Tady zůstanem. S posledních sil vlečem kola a bagáž do hlubokého šera, ale jsou tu lidé a psi a tudíž tu nebudou medvědi. Rychle stavíme stan, scháníme dřevo, děláme čaj, pečem sýr a špek na ohni. Pak se připotácí podružit pěkně narvanej táborník z Mukačeva a pak ještě borůvkářka. Je přeukrutně ožralá, sotva mluví, když zjišťuje že namáme (či spíš nedáme) gorilku, odchází. Pak ještě přijdou další místní „trampové“. Ten kluk z Mukačeva tvrdí, že je písničkář, má sice kytaru, ale protože je namol už nic nehraje a parta bohémů ze Lvova, kerý tu popíjením tráví volný čas, jeden z nich tvrdí, že je keramik – umělec. Zbytek osazenstva louky jsou borůvkáři. Ráno si trochu povídám s chasníkem od tý ožralkyně. Trávěj dva měsíce v polorozbořeným plátěným áčku, přikrytým igelitem. U lesa maj ohniště, nádobí, houby apod – zkrátka kuchyň. Asi to dělaj tak, že 2 dny trhaj borůvky, pak je prodaj dole do výkupu (1 kg za dolar), koupěj kořalku a 2 dny chlastaj. Opravdoví borůvkáři nás budili mezi 3 – 5. hodinou v noci a z polonin se vracej až když není vidět. 69 km.

 18. – středa

 Je krásné ráno, okolo se pasou koně, Jíťa se češe v zrcátku kerý našla zakleslý na stromě u ohniště. Vracíme se do Pilipce, dáváme si v obchodě snídani, tady dole v údolí je chladno a mlhavo, tam jsme dost vymrzlí. Mlha se rozplývá a zvolna stoupáme proti vodě do Verchného Studeného a za hřeben do Oporce. Cesta se mění zas v šotolinu, stavujem se v bufetu ve Studeném (příjemná paní – kafe, čaj, pivo). Spravuju jí ponornej vařič, kerej je v takovým stavu, že by šest z pěti evropských elektrikářů omdlelo. Nad vsí pod sedlem do Oporce je lyžařský středisko – vleky, turbázy a vpravo přes kopce turistická atrakce – nějaké jezero v lesích (jak tvrdí všichni domorodci). Projíždíme cestou necestou bahnitou skrz les dolů do Oporce k dvoukolejný električce. Pak jedem asi 15 km po šotolině podle ní dolů přes uprášený vesnice, ve vedru až konečně asfalt a luxusní restauračka. Hodně drahá, ale dáváme si boršč a plněný baklažán (stálo to asi 25 hřiven). Nocleh tu je od 60 hřiven vejš. Nacházíme se ve Lvovské oblasti a pokračujem skrz penziony a turbázy (lyžování) k hlavní směr Skole. Tady už lítaj kamiony, je to hlavní tah po kerým jsme přijeli busem. Odbočujem z něj do centra Skole, zde na náměstí občerstvovačka, pak nakupujem sladkosti na váhu, chleba a něco na oheň. Zas ještě jedem v podvečer dál a odbočujem na Podgorodci, abychom mohli tábořit u řeky Stryj. Jíťa prudí, kdy už tam budem a táboříme v údolní nivě na pastvinách, kerý končej u řeky. Koupe se tu místní omladina. Povídáme si, koupem se, stavíme palatku, jedu do vsi pro vodu a když děcka odejdou, děláme oheň. Jíťa je strašně utahaná, ale máme krásný tábořiště u vody se západem slunce, je teplo, medvědi v nedohlednu, čistá řeka. I místňáci se koupou bez bot – ó jaká to čistota oproti Koločavě!!! Taky nám ještě radili navštívit skály (prý až 50 m a horolezci) kerý jsou asi 15 km za kopcem u města Ilci – snad příště. Stryj od Jávory do Stryje by byla pěkná letní řeka (ale místy by se muselo koníčkovat – jako všechny místní řeky neregulováno, hodně mělčin). 91 km.

 19. - čtvrtek

 Ráno se ještě koupem a opalujem, vyrážíme směr Dolgoje, bohužel po špatném břehu, cesta je hrozná. Zde je nějaký svátek, u kostela plno lidí. Jíťa je úplně mrtvá, má asi úžeh, je jí blbě, blinká. Sedíme před kostelem u cesty ve stínu, já piju Oboloně z litrový petky a Jíťa vodu ze studny (na sebe i do sebe). Pak se odlepujem a pokračujem do Rybniku. Taky kus po trase bývalé úzkokolejky ve skále vysoko nad řekou. Tady narážíme na hlavní, ale je to brutální šotolina, s docela hustým provozem a oblaky prachu. Jedem proti proudu na Isaj. Je to tu překvapivě turistické, rekreační základny, mnohde u řeky rekreanti, kteří po „východním způsobu“ auta skoro až v řece, všude řev rádií. Cestou se jen jednou koupem, a to ještě uprostřed rybářských sítí překlenujících řeku a utahaní údolí opouštíme z Isaje přes sedlo na Turku. Správně bychom tu měli ještě den tábořit, jíst a koupat se, ale mně asi přeskočilo z toho vedra a ženu Jíťu po cestě necestě pryč z údolí. Překonáváme sedýlko, cesta vede v nejvyšším možným místě a je normálními auty nesjízdná, tvořená samotným vrásněním země – skalnatý podloží na štěstí ne na příč, ale po dýlce. Okolní domky už nejsou zakarpatské chaloupky, ale krásné dřevěnice s prosklenými verandami – tak nějak si představuju centrální Rusko. Krám na hřebeni měl polední pauzu, a tak v Turce netrpělivě vyhlížíme další. Konečně ! Milá paní podává mražený lahváče, Jítě dělá kotel čaje a když vidí, že bysme něco jedli, tak běží přes ulici domů pro boršč, je výbornej a nechce si za něj nic vzít. Asi manžel ze mě ždíme nějakej kontakt, že má zajištěnou práci v Čechách ale co kdyby to nevyšlo... že bych ho zachránil No třeba se za to dostanu do nebe. Jedem konečně po asfaltu dolů údolím na hlavní a Staryj Sambor s tím, že cestou budem koukat po noclehu. Cestou polykáme místní obdobu nanuku Manga. Jmenuje se to Lev a stojí jen 1,50. Míjíme opravený židovský hřbitov (z peněz UNESCO), projíždíme Sambor, nocleh nic. Dost vyřízený jedem ven z města a za kruháčem ve vstupu do nějaký fabriky (směr Chirov či Kirov?) je pěkná venkovní, ale krytá restauračka, ceny mírné, dáváme si jídlo (boršč, pivo, hranolky), ale Jíťa je furt na maděru a jí jako mraveneček. Nocleh už máme vyhlídnutej na kopci nad silnicí za kupou sušících se klasů. Pršet nebude. Na pšenici se spí docela dobře, zima není. 74 km.

 20. – pátek

 Vstáváme velmi časně, ještě nesvítá a upalujem do Kirova. Jsme tu v 7.30. Šmejdíme po městečku, všude ještě zavříno, až konečně obchod – kafe, čaj, pivo, sladkosti, rajčata atd. Pak vytrapuju, že bych se tu nechal oholit, ale nikde tu neholí (2 oficíny). Máme haldu peněz, kupujem domů chalvu, sladkosti na váhu, litr klikvové gorilky, film (zde 7 hřiven) a jedem k čáře. Zastavujem asi 2x u řeky, za poslední drobáky kupujem pivo a instantní polívku s jáhlama a ještě měníme zbyteček za 4 dolary. Pak suveréně najíždíme k bráně přechodu Chirov – Kroscijenko, ale ouha. Polák i Ukrajinec svorně tvrdí, že na byciklu nělzja. Ale když se někomu s kolama narvem do auta, tak lzja. Startujem po první prázdné dodávce, ale mladej týpek nás za boha nechce vzít. Skáčem po další. Řidič souhlasí, ale ptá se, jestli nepřevážíme cigarety nebo chlast (nikdo kupodivu nepředpokládá, že 2 pitomci na kolech by mohli být turisti – myslej si snad, že jsme teroristi nebo pašeráci). Pak už s ním překonáváme bránu, stojíme ve vedru asi ještě hodinu a pak nás odbavují. Trvá jim to s našimi pasy a vízy. Máme strach, že budou prudit kvůli chaosu v Jítině vízu, ale už jedem dál k Polákům. A teď to začíná. Iniciativní blbec v uniformě poskakuje kolem dodávky našeho nešťasného řidiče, kerej spěchá za byznysem a hledá technické závady. To samozřejmě není problém. Hned se mu nelíběj gumy, hned prasklý světlo a ani přes naše přímluvy nepovolí a řidiče nám vrací zpět. Říkáme tomu idiotovi, že už ty kola dotlačíme 50 m za poslední závoru do Polska, ale to nelze. Ať si prej zase najdem další auto. Když vidí naše ksichty, tak nám ho na štěstí sám vyjednává u dalšího VW transportéra. Ten má však sedačky a kola čuměj vzadu ven. To blbovi nevadí. Hlavně, že předpisu bylo učiněno zadost. Tak znovu pasová okénka, skřípem zubama, čas běží, máme hlad a žízeň a já bych střílel do byrokratů. Konečně za poslední závorou sedáme na kola a jedem směr Ustrzyky . Tady kupujem přímo ve výrobně šlašské klobásy večer na oheň, dáváme si řídkej boršč za 2,70 a čaj za 2,50. Kupuju skvělou mapu 1:50000, je oboustranná a stojí jako mapy u nás (ale zahrnuje dvojnásobnou plochu). Ve vedru jedem směr Solina –hráz Solinské přehrady. Cestou konečně zastavuje v normálním vesnickým krámku, kerý se naštěstí neliší od ukrajinských, bejvá u nich posezení a chlazený lahváče v cenách okolo 2 zlotý (v hospodě je pivo dost drahý – 3 – 4 zl.). Jsme na hrázi přehrady – je to pěší zóna a jeden velkej lunapark, hromady rekreantů a stánků. Ty tam jsou moje romantické představy o opuštěném jezeru v pralesích. Jedem pryč z toho mumraje, cesta je furt frekventovaná a furt nahoru a dolů kopíruje jezero. Chceme se vykoupat a přespat. Zkoušíme konečně jeden kemp, ale jen se koupem a ujíždíme dál od lidí až za přehradu k „poli biwakovému“ nad Terkou. Je na břehu řeky Solinka. Pár stanů, ohniště, stůl, lavice, cisterna s pitnou vodou, suchý záchody, dole romantická řeka. Jíťa vysílená uléhá do stanu, zatahuje se, ale je hic, dělám oheň, vařím v pixle čaj, peču klobásy, ale Jíťa stejně nejí, má žaludek na vodě, zobe už 2 dny paraleny a teď i živočišný uhlí. Večer ještě přijíždí správce, kontroluje cisternu s vodou, uklízí a vybírá po 5 zlatkách za nocleh. V noci je bouřka, Jíťa má samozřejmě v největším lijavci takovou sračku, že ani nestačí vybíhat ze stanu. Prostě apokalyptická noc – aspoň pro ni. Ráno pere věci. Je mi ji líto. 82 km.

 21. – sobota

 Je hnusně – mrholí, ale není zima. Navrhuji, že to tu proválíme do dalšího dne, aby se Jíťa dala trochu do kupy. Čekáme, jestli se nezlepší počasí, vaříme čaj a holím se v řece. Po dvanáctý jedem dál proti proudu Solinky, pak odbočujem a jedem proti proudu Wetliny přes rezervaci Sine Viry. Nahoru, dolů po šotolině nad řekou. Jíťa sotva leze, kopečky tlačí, občas tlačím ze solidarity s ní, potkáváme tlupu starších turistů, jdem do kopce s nima a povídáme si. Pak sjíždíme do Luhu. Jsou to bývalé vesnice, Poláci po válce vyhnali původní pastevce bojky – nevím proč. Takže to tu má charakter, jako u nás v Krkonoších. Celé území Beszciad (Beskyd) bylo dosídleno teprve před 20-ti lety, ale většinou to jsou rekreačky nebo lesníci, je tu hodně velký turistický boom. Překonáváme sedýlko a sjíždíme k Sanu. To je ta tajemná nejvýchodnější polská řeka uprostřed pralesů, na kterou jsme vždycky koukal v mapách a kde se prochánějí zubři, medvědi a vlci. Rozbitá asfaltička stoupá nahoru-dolů proti proudu skrz rezervat Meandry Sanu. Až dojíždíme do civilizace na křižovatku k mostu ve Dwerniku. Je tu bufáč, seděj tu mlaďoši s bubínkama a kytarou. Ochotnej mladej šéf bufetu nám říká, že tábořiště naproti u řeky je neplacený a vodu si můžem nabrat u něj. Zůstáváme zde. Stavíme stan mezi kravince a jdem bufetit. Maj tu oheň, pečem si sejra, chleba, dávám si pivo bardzo mocne (6,1 %) Zubr za 2,50. Jíťa dostává speciální velký kotle čaje za 2 zl.. Trochu se ještě upravujem vlastní gorilkou a večer příjemně plyne se sympatickou partou u ohně. Poláci řežou do kytar a bubínků, pěkně zpívaj. Jdem spát asi o půlnoci. V noci leje. 36 km.

 22. – neděle

 Furt leje. Ze zamýšleného výletu, do samého cípu Polska na hranicích s UA k hornímu toku Sanu nic nebude. Tak na terase u krámku balíme mokrej stan a věci, u bufáče ještě kafe a čaj a vyrážíme směr Berehy Gorné, Wetlina, Cisna, Majdan a přes Ruské sedlo na Slovač. Cestou u Berehu kupujem oštěpok. Je drahej, asi půl kilová šiška stála 16 zlatejch. Ale později zjišťujem, že je nádherně vysušenej a výbornej, na rozdíl od sraček z Kauflandu, kerý, když je vyprostíš z igelitu i v lednici splesnivěj, jak jsou narvaný vodou. Jíťa zprvu jede, ale pak je úplně grogy. Je to samozřejmě daleko dál, než se původně myslelo a občerstvujem až v Cisně, ve stylový kultovní hospodě Sekerizáda – jídlo se objednává u pultu, všude dřevořezby a v hlavním lokále ve stolech zaťatý obrovský sekery – je to jak v pekle. Jíme pirohy, boršč, pijem svoji gorilku. Není to tu nejlevnější, ale aspoň na nás neprší. Pak kupujem chleba a čekuládu a popojíždíme do Majdanu na hlavní nádraží úzkokolejek pro turisty. Pár fotek, rychlá prohlídka muzea a v 16.00 stoupáme větrem a deštěm bičováni na Ruské sedlo. Cestou v údolí mnoho pekelných destilačních kotlů na výrobu dřevěnýho uhlí (ne kužele bukových polen jako v Maďarsku). Dobýváme sedlo 801 m a sjíždíme po špatné cestně plné serpentin do bývalé vesnice Ruské. Ta byla v 80.letech vybydlena, jako ještě asi další 3 vesnice páč se vynacházely nad budoucí přehradou na pitnou vodu Starina. Lidi prej nalifrovali do Sniny do novejch paneláků, kde ti starší postupně skapali žalem. (jak praví legendy). Hledáme něco na nocleh protože leje, je vichr a už je po šestý večer. Naštěstí bývalí obyvatelé Ruského si zde na místě svých zbořených domků vybudovali různé altánky, aby zde mohli vzpomínat na svou ves. A naskytuje se nám ten nejhezčí – krytý ze dvou stran prkny, lavice pobitá kobercem a v čele velký obraz rodné vesničky. V blízkosti záhonky se zeleninou a ohniště. V sousedním altánku o 100 m níž maj na půdě molitan, tak si ho pučujem na nocleh. Přes nepřízeň počasí se mi časem daří najít sušší dřevo, děláme oheň, Jíťa tahá pár zelenin ze záhonků a vaří neslanou polívku, opékáme klobásu z Polska, konečně je nám teplo, máme plný bříška a střechu nad hlavou. Moc toho ale nenaspíme, páč na záhonkách rachtaj ve větru plašidla na ptáky a vždycky se vyděsíme, že jde medvěd. 56 km.

23. – pondělí

 Je nádherný ráno, zima, ale jasno, křišťálovej vzduch. Vaříme čaje a jedem do Sniny. Cestou snídáme ve Stakčíně kafe a pivo. Ve Snině zjišťujem v kolik jede noční vlak z Humennýho do Púchova a kolik to stojí, abychom mohli zbytek prožrat. Nakupujem v Bille chleba, pár blbostí a jedem ke Sninským jezerům, kde je přepychovej hotel s bezvadnou rybí polívkou „halázslé“, jak vím z předchozího zájezdu. Halaška je výborná, ale zde drahá. Takže rozpouštíme peníze v polívce a v pivu a hledáme ty slavný jezera. Nacházíme však jen nepříliš sympatický rybník, na břehu odpadky po rekreantech, ale válíme se zde až do večera,abychom se pak přesunuli na noční vlak. Okolo 18. jedem do Humenného. Je to po rovině a s kopce, ale po hlavní asi 20 km. Jsme tam před osmou, kupujem lístky, přebalujeme rance a zabíráme naležato kupé, abychom se trochu vyspali.To se daří i když přistupující pasažeři docela huhlaj - vlak je plný. 54 km.

 24. – úterý

 Ve čtyři a něco jsme v Púchově. Za tmy startujem. Je zima že mrznou ruce. Hned berem blbej směr a do páté si najíždíme blouděním 8 km okolo Púchova, abychom pak konečně začli stoupat směr Lideč.U benzínky utrácíme posledních 10 SK za čaj z automatu a za hustého provozu a šera (máme blikačky) se probíjíme do Lúky. Opouštíme hlavní a šinem se údolím s dřevěnicemi přes Lazy do Čertova a na Papajské sedlo. Není zde sice žádný přechod, ale na místě zjišťujem, že na hranici ČR – SK se na to moc nehraje, páč turistické značky bez přerušení cestují z jedné země do druhé a takhle by to mělo být všude na světě. Konečně nasáváme sluníčko a sjíždíme do Bařin. Hodně vyhladovělí u krámu bohatě snídáme a zas už po hlavní jedem do Velkých Karlovic a na Soláň, odtud krásný sjezd do Rožnova. Tady různě bloudíme v poledním vedru a hledáme hospodu na jídlo. Buď jsou moc drahé nebo divné. Tu co se líbí mně (restaurace na křižovatce) vybíravá Jíťa odsuzuje, ale pak se tam stejně vracíme (já přece vím, že tadle byla nejlepší, páč tu obědujou chlapi v montérkách). Smažený holomoučáky s bandorou a tatarkem za 58,- a jako druhej chod halušky za 42,- .Pak se vlečem ke skanzenu, páč ho chce Pája vidět za každou cenu. Ta každá cena = 150,- Kč na osobu.Chtělo by to bejt tu celej den. My jsme to proběhli za 2,5 hod., skočili na kola a ve strašným vedru a smogu jeli přes ValMez do Hranic na vlak. Strašně vyprahlí a ulepení jsme zde (je tu asi nejvzdálenější vlakáč od centra, co sem kdy viděl).Leju do sebe piva na ex v nádražce a ještě si beru dvě do vlaku. Jen tenhle vlak po šestý za celý odpoledne bere kola. Ale už nikdy dojezdy po hlavních!!! To radši courákem a 3x někde přestoupit, protože jinak jde o život. Přestup v Pardubicích a ve 22 a něco přistáváme v H.K. Tráboš je na svém místě a před půlnocí jsme doma. 120 km.